Václav Krpelík Photography

Foto expedice do hlubin RUDÉHO MOŘE

Články o mých fotografických výpravách do Cornwallu, či Skotska četla asi většina z Vás. Málokdo už ale ví, že se poslední dobou zabývám i fotografií podmořskou, kterou, aby to nebylo tak jednoduché, provozuji pouze při potápění na nádech.

Jaká setkání a zážitky mě ve vodách Rudého moře čekaly? Jaké fotografie jsem si odvezl? To a mnohem více se dozvíte v tomto článku.


O mých prvních pokusech o podmořskou fotografii jste si již mohli přečíst v článku "Na nádech na dno moří s DSLR", publikovaném koncem září minulého roku. Tenkrát šlo o kurz freedivingu (volného potápění), na kterém jsem se podílel jako instruktor a během kterého se mi podařilo vybavení pod vodou prověřit, udělal pár zkušebních záběrů, vyzkoušet jak co funguje a ponořit se nejen do hlubokých vod středozemního moře, ale i do tajů podmořské fotografie.
Letošní výprava do vod Rudého moře byla sice také spojena s kurzem freedivingu, ale abych se focení mohl lépe věnovat, přiletěl jsem na Sinajský poloostrov už o týden dopředu. Plán byl jasný... první týden focení a ten další instruktorování. Pojďme to tedy vzít pěkně od začátku.

 


Plánování bez plánování

Už několik měsíců dopředu jsem věděl, že se budu podílet na realizaci únorového kurzu freedivingu v Dahabu. Náš tým www.freediving.cz pořádá kurzy v tomto potápěčském městečku každoročně, jelikož jsou zde pro tento druh potápění naprosto ideální podmínky (velké hloubky hned u břehu, čistá a teplá voda, pestrý podmořský život, slunečné počasí a minimum turistů).


Celý "zájezd" je realizován potápěčskou společností www.raydiving.com v čele s Karlem Zámečníkem, který zajišťuje kompletní servis od letenek, přes transfery, až po ubytování. Navíc Karel do Dahabu letěl také o týden dřív s partičkou bublinkářů (přístrojových potápěčů), takže jsem toho využil a svezl se s nimi. Narozdíl od svých tradičních krajinářských expedic, kterým předchází i měsíce plánování, jsem se tak vlastně nemusel o nic starat :o)


Jediné, co mě trošičku znervózňovalo, byla absence buddyho (partnera pro jištění pod vodou), jelikož žádnému z mých kolegů se nepodařilo vzít týden volna navíc. Sice toho mám za ty roky odpotápěno hromadu a jel jsem tam pouze fotit, ale i tak mi v hlavě pořád znělo základní pravidlo freedivingu "nikdy se nepotápět sám". Na poslední chvíli se ke mě naštěstí přidala freediverka Blanka, která se ukázala být nejen dobrou podmořskou modelkou, ale i fotografovou asistentkou. Proto ji hned v úvodu mého článku musím za asistenci poděkovat.

 


Dahab

Po zimě prožité v deštivém Londýně to byl přílet jako do ráje. Přivítalo nás sluníčko, teplota 30°C ve stínu, voda na potápění ideálních 22°C a pohodová atmosféra tohoto potápěčského městečka. Moje první zkušební focení proběhlo na korálovém útesu hned před českou potápěčskou základnou Lighthouse. Šlo jen o ověření funkčnosti výbavy, ale i tak se mi podařilo vyfotit několik v sasankách se schovávajících klaunů, které většina z vás zná z filmu "Hledá se Nemo".


Vyfotit tyto malé potvůrky rybím okem na 10mm není žádná sranda. Toto sklíčko totiž objekty opticky "vzdaluje" a tak, aby na fotce vůbec něco bylo, je potřeba dostat se k rybě na vzdálenost 3-15 cm.To ale není vůbec snadné, jelikož při každém mém přiblížení se klauni ihned schovali do sasanek. Naštěstí jsem zjistil, že když před sasankou zůstanu ve vodě viset dostatečně dlouho (několik minut), klauníci začnou opět vykukovat a zkoumat, jestli ten otravný obr s tou divnou věcí, co cvaká a oslňuje bleskem, náhodou neumřel.


Problémem ale bylo, že jsem tam byl na nádech, tzn. nemohl jsem u sasanky čekat do nekonečna. Většinou jsem tam visel 2 - 3 minuty. Když se klauníci neuráčeli vylézt ani po třetí minutě, šel jsem na hladinu, dal jim trošičku pauzu na uklidnění a vydal se tam znovu. Štěstí se na mě usmálo až další týden, kdy jeden z klaunů zjistil, že se ve skle domeportu odráží. Nepoznal totiž, že se jedná o jeho odraz a tak začal na fotoaparát útočit v domění, že bojuje se sokem, který ho chce připravit o družku, či o sasanku :o)

 


Islands

Druhý den bylo na programu místo zvané Islands. Lokalita kterou nejspíš pojmenovali potápěči, protože nad hladinu tady žádné ostrůvky nevystupují. Zato pod vodou máte pocit, že plavete mezi jednotlivými ostrůvky korálů, které se někdy téměř dotýkají hladiny. Ačkoliv se jedná o jednu z nejpopulárnějších lokalit, nás tady zastihlo vlnami extrémně zbouřené moře a pod vodou mizerná viditelnost. Byl to sice krásný den, s kouzelným výhledem na moře a hory za námi, ale fotograficky naprosto neplodný.

 


Blue Hole + Bells

Po neúspěchu na Islands jsme si večer na Lighthouse alespoň plnili bříška dobrotami, přičemž jsme nečekaně narazili na další dva české freedivery Davida a Jožku (kluky ze serveru www.nanadech.cz). Tito pánové narozdíl od nás "rekreačních freediverů" berou tento sport trošičku vážněji. Celoročně trénují na bazénech, účastní se freediverských soutěží, neustále se snaží výkonnostně posouvat a i do Dahabu přijeli lámat rekordy.


Zjistili jsme, že kluci jezdí každý den trénovat na Blue Hole a jelikož se znají s místními, mají nasmlouvané poloviční ceny za dopravu na lokality. Navíc v Jeepu jsou 4 místa a oni jsou jen dva. Slovo dalo slovo a tak jsme další ráno vyjížděli s klukama směr Blue Hole.


Blue Hole je bez nadsázky jednou z nejslavnějších potápěčských lokalit v Rudém Moři. Nachází se asi 30 minut jízdy severně od Dahabu a jedná se o jakousi jeskyni, u které se propadl strop, což vytvořilo "modrou díru", která hned několik metrů od břehu spadá do hloubky kolem 100 metrů. Díra je od okolního moře oddělena venkovní stěnou, o kterou se rozbíjí vlny a tak je v Blue Hole většinou klidná hladina, ideální pro lámání hloubkových rekordů.


Bohužel je toto místo i pohřebištěm přístrojových potápěčů, kteří se snažili dírou ve venkovní stěně nazývanou "The Arch" (nachází se v hloubce 50-60 metrů a je cca 30 metrů dlouhá) proplout do venkovního moře. Desítky jich při tom zemřely, o čemž svědčí i množství kamenných památníčků přibitých na sousední skalní stěně. Co nedokázali potápěči s přístrojem paradoxně dokázalo mnoho špičkových freediverů bez přístroje. Na tomto videjíčku na http://www.youtube.com/watch?v=hrXQbucZUDA se například můžete podívat, jak William Trubridge proplaval The Arch bez přístroje, bez neoprenu, bez ploutví, pouze v plavkách.


My jsme nechali Jožku s Davidem trénovat a vydali jsme se na lokalitku zvanou The Bells, která se nachází jen několik minut chůze za Blue Hole. Chtěli jsme tak využít proudů, které nás za klukama na Blue Hole bez práce podél pobřeží donesou. The Bells je prasklina, komín, padající kolmo dolů až do hloubky 32 metrů. Ve 26 metrech je prasklina uzavřená obloukem, tvořícím tunel, ze kterého vyplavete cca ve 28 metrech. Ačkoliv tunel není až tak hluboko, je poměrně úzký a tak z něj má řada freediverů včetně mě respekt. Tunel jsem samozřejmě musel proplavat, abych se přesvědčil, že se ho nebojím :o)


Komín byl poměrně tmavý a tak mě napadlo vypnout blesk a proti světlu fotit siluety. Potopil jsem se dolů a ze spodu posunky Blanku mezi skalními útvary navigoval do optimální polohy. Po nafocení komínu jsme se nechali nést proudem okolo korálem porostlé stěny až k Blue Hole. Občas jsem prosvištěl v hloubce kolem bublinkářů, či na hladině kolem neobratně se motajících turistů - šnorchlařů.


Ti byli ze mě vykulení, jelikož asi ještě neviděli modře žíhanou rybu (můj na míru šitý neopren), se stříbrně se lesknoucími ploutvemi (karbonové vlákno), držící v ruce jakési monstrum (zrcadlovku v housingu), které v intervalech vysílalo do podmořského světa intenzivní záblesky světla (externí blesk).
Jeden z nich ke mě nečekaně připlaval a přes šnorchl křičel jakési "ouctoupous". Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se asi snaží říct "octopus - chobotnice". Nechal jsem se jím zavést až k útesu, kde opravdu byla s útesem do hněda splývající chobotnice. Kývl jsem, jako že děkuji a pustil se do fotografování.


Jakmile jsem chobotnici poprvé oslnil bleskem, nasraně se zvedla a začala doslova hýřit barvami od fialové až po bílou. Toho jsem hned využil a seslal na ni další sérii záblesků :o) Tak vznikla fotka vlevo. Takovou "čočku" asi chuděra chobotnice nečekala. Otráveně se zvedla a odplula do tmavé hlubiny za útesem.
Když jsme doplavali na Blue Hole, kluci měli odpotápěno a oba vyzařovali spokojeností. David měl za sebou osobní rekord -75 metrů ve FIM (disciplína ve které freediver ručkuje po laně do hloubky a zpět) a Jožka se potopil do -88 metrů v CWT (disciplína ve které freediver sestupuje do hloubky a vystupuje z hloubky jen za pomocí ploutví).


Když jsme pak na břehu společně prohlíželi nafocený materiál, přidaly se k nám dvě zvědavé dámy v neoprenech a s monoploutvemi - ruské freediverky. Fotečky obdivovaly a nejvíc se jím líbilo, že jsou foceny na nádech. Když odešly, kluci se mě kontrolně zeptali.. "Víš kdo to byl? Mistryně světa ve freedivingu Natalia Molchanová." Samožřejmě, že ji jako osobnost freedivingu znám, ale tam v terénu jsem ji nepoznal a dost mě ta informace překvapila, jelikož ještě pár minut předtím to pro mě byla jen nějaká zvědavá ženská.


Na Blue Hole se nám natolik zalíbilo, že jsme zde strávili ještě následující dva dny. Plán focení a potápění byl víceméně podobný... ponor začít na The Bells a proudem se nechat stáhnout na Blue Hole. Při jedné z takových cest jsme si všimli bílé volavky, sedící na útesu hned nad mořem. Zkusil jsem se k ní přiblížit na vzdálenost cca jednoho až dvou metrů a vytvořit zpolaponořený snímek.

Tento druh fotografie nahlížející do obou světů (pozemského a podmořského) dokáže být velmi zajímavý, ale podmínkou je, aby se dole i nahoře kdy něco zajímavého dělo. Také bývá problémem rozdíl v expozicích nad vodou a pod ní, jelikož pod vodou je vždy mnohem méně světla. To lze řešit speciálními přechodovými ND filtry. Ty jsem však neměl a tak jsem to vyřešil přetočením externího blesku dolů a zvýšením jeho výkonu, což na tu krátkou vzdálenost fungovalo.


Už chybělo jen sehnat nějaký objekt do vody, jelikož skála pod volavkou byla bez korálů, ryb, či jakýchkoliv známek života. Houknul jsem proto na Bláňu, ať zkusí pomalu naplavat mezi mě a volavku a modlil se, ať nám ta potvůrka mezitím neuletí. Samozřejmě, že nakonec uletěla. Než to ale stihla, zasypal jsem Blanku sérií záblesků. Jeden ze snímků, který takto vznikl můžete vidět nahoře vpravo.


Než nás proud toho dne donesl na Blue Hole, přepadl nás ve vodě rozradostněný Jožka s Davidem. Jožka ten den totiž opět hýřil formou a posunul svůj hloubkový rekord v CWT na neuvěřitelných -93 metrů. To by byl ještě před několika roky světový rekord! Ve freedivingu se však zdánlivě nepřekonatelné rekordy pousouvají rok, co rok a tak je držitelem současného rekordu v CWT Martin Štěpánek (Čech žijící v USA) s hloubkou -124 metrů.


Poslední perličkou tohoto dne byl velbloud, který se doslova utrhl od skupinky vedené jejich arabským majitelem a přiběhl ke mě do pelešandy (egyptské tradiční místo pro jídlo a odpočinek, ve kterém se sedí / leží na kobercích a polštářích). Nechápal jsem, co ode mě ten velbloud chce. Když ho majitel na druhém velbloudu dojel, volal na mě "Coke, Coke!" Až po chvíli jsem si uvědomil, že ten velbloud jde po dvoulitrové flašce Coca-coly, kterou jsem v ruce držel. Nastavil jsem ji tak, aby se z ní velbloud mohl napít a ten ji k údivu přihlížejících dal celou na ex. Říká se, že velbloud si ve svých hrbech nosí vodu. Tehle je však měl pravděpodobně plné Coca-coly :o)

 


Eel Garden

Po třech dnech strávených na Blue Hole jsem naznal, že jsem lokalitu fotograficky vyčerpal a tak jsme se rozhodli zaměřit na místečko v severní části Dahabu zvané Eel Garden (Zahrada Úhořů). Lokalita dostala název po úhořích, kteří se zde opravdu v hojném počtu vyskytují a jsou-li nerušeni, z písčitého dna vylézají a jakoby vlají ve vodě. Je to neskutečný pohled, ale problémem je, že jakmile se k nim potápěč zkusí přiblížit, zalezou zpět do svých písečných děr.
Toto místo však kromě úhořů hýří i korály a hejny všelijakých ryb. Zahlédl jsem zde i barakudu hladově sledující obrovské hejno ryb. Bohužel jak k barakudě, tak i k hejnu ryb se nedalo pro jejich plachost přiblížit.


Zaměřil jsem se zde proto především na focení perutýnů, kteří večer vylézali ze svých korálových úkrytů a vydávali se na lov. Jejich focení však nebylo jednoduché. Jednak jsem se s rybím okem potřeboval dostat na vzdálenost několika centimetrů a jednak se drželi při dně a jakmile jsem se přiblížil, unikali do svých skrýší.


Byla to hra na kočku a na myš. Většinou jsem zkoušel plavat jakoby bokem, tak aby si perutýn myslel, že jen proplouvám. Na poslední chvíli jsem to rychle stočil na něj a než se stihl vzpamatovat co se to děje, byl záběr hotový. Bohužel většinou stihli uplavat. Některé kusy se před útěkem ale nejdříve naježily a těch pár situací jsem proměnil ve snímky jakým je třeba ten vpravo.


Jelikož se jinak poměrně bouřlivé moře v tyto dny uklidnilo, uvědomil jsem si, že bude šance vidět to, co Martin Edge nazývá "dumpled light".
Jde o paprsky slunce, které se za určitých podmínek (klidná hladina, správný hloubka a pozorovací úhel) při západu a východu slunce lámou o hladinu do vody. Předem jsem si proto našel zajímavý korál ve směru proti slunci a v hloubce cca jednoho a půl metru a tyto paprsky na několika snímcích zachytil (viz úvodní fotografie).

 


Kurz freedivingu

S příchodem druhého týdne začal kurz a tak jsem se místo fotoaparátu musel věnovat kurzistům a freedivingu. Fotografování se proměnilo spíše v nekreativní dokumentaci kurzu. Až koncem týdne se mi během obědové pauzy podařilo zorganizovat skupinku "pokročilejších freediverů" a vydali jsme se do Eel Garden s cílem nafotit něco rozumného.


Jelikož sluníčko tou dobou opravdu pražilo, napadla mě myšlenka "opalování pod vodou". Vysvětlil jsem pointu a kolega instruktor Láďa Tureček se ujal role modela (snímek dole). Měl jsem v hlavně spoustu dalších nápadů, které bych rád na této lokalitě realizoval (například spustit na dno židli, posadit na ni freedivera bez ploutví a dát mu do ruky knížku, aby si "početl", ale nebyl na to čas.



Techniky a metody focení

A jaké poznatky a zkušenosti jsem si z těchto dvou týdnů podmořské fotografie odvezl? Nejdůležitější ze všeho je umět vidět příležitost. Řada potapěčů-fotografů proplave kolem místečka se slušným fotografickým potenciálem, aniž by si toho byla vědoma. Je to dáno tím, že lidské oko vnímá svět jinak než to rybí, přes které pod vodou fotoaparát kouká. Chce to tedy uvažovat ne "jak já kompozici vidím", ale "jak bude kompozice vypadat přes hledáček fotoaparátu".

Další zkušeností je vlastní vyvažování se při fotografování na nádech. Řekli byste, že ty nejtěžší ponory budou asi ty nejhlubší. Opak je však často pravdou, jelikož do hloubek pod 15 metrů jsem se mohl vydávat s plícemi plnými vzduchu (cca ve 13 metrech jsem byl neutrální a pak jsem padal dolů), zatímco do malých hloubek (pod 12 metrů) jsem musel množství vzduchu v plicích snížit, či se dokonce potápět v úplném výdechu, jelikož jinak hrozilo, že by mě okolní vztlak vody vytáhl zpět k hladině. Potopit se tak třeba do 3 metrů s prázdnými plícemi a tam čekat než se "Nemo" uráčí vykouknout ze sasanky byl opravdový oříšek. (Mimochodem tyto ponory s prázdnými plícemi - tzv. "výdechovky" patří k pokročilým a poměrně nebezpečným metodám freedivingu, proto to NIKDY bez odborného dozoru nezkoušejte!).


Novým pravidlem, které jsem si zapsal za uši je, že žádný snímek nestojí za riskování zničení housingu či fotoaparátu. Při focení perutýnů jsem se do boje o dobrý snímek zakousl natolik, že se mi podařilo na dvou místech škrábnout sklo domeportu. Stalo se to, když se focený perutýnek schoval mezi dva skalní výstupy a já tam šel s housingem za ním. Koukal jsem při tom přes hledáček, který díky rybímu oku oddaloval a lehce naboural do útesu. Dva "ďubíky" v domeportu jsou mi ponaučením. Naštěstí prý půjdou vyleštit, jelikož nový port stojí přes 15 tisíc.


Na Eel Garden se mi při focení stala další nehoda. Chystal jsem se zrovna ponořit a v tom uviděl, že externí blesk plave vedle mě. Šroub, který ho totiž držel na rameni se povolil a spadl kamsi na dno mezi korálové útesy. Naneštěstí se to stalo po západu slunce, kdy už podvodou nebylo moc vidět a já sebou neměl ani baterku.


Přibližné místo dopadu jsem si aspoň s bleskem v ruce vyfotil, s tím, že se tam další den za světla vrátím a šroub pokusím najít. Jelikož korálové útesy jsou si všechny dost podobné, věděl jsem, že šance na znovunalezení místa dopadu je mizivá. Můj buddy mi proto podržel housing s bleskem a já se pokusně ponořil do tmy pod sebou. Když jsem pak na dně proplavával kolem spletitých korálových útvarů, všiml si, že v útesu vedle nich je jakási úzká díra. Koukl dovnitř a byl tam... kovově se třpytil na konci této mini-jeskyňky.

 


Návrat domů 

Kurz jsme úspěšně zakončili závody na Blue Hole a blížil se návrat domů. Kurzisté měli radost z dosažených hloubek a časů, já měl radost především z nafoceného materiálu a pocitu, že ta investice do drahého housingu, dome portu, rybího oka a externího blesku nebyla zbytečná.


Jediné, co nás znervózňovalo byla válečná situace v Egyptě, která vypukla již v polovině prvního týdne našeho pobytu. Údajně desítky až stovky zabitých, tisíce zraněných, panika a strach. Vlády vyzývaly občany k opuštění Egypta a z ČR chodily vystrašené smsky nabádající k návratu domů.
Akčně se k této situaci postavil Daniel Landa (který s námi v rámci kurzu freedivingu zavítal do Dahabu už po třetí), s návrhem sestavit z kurzistů a členů potápěčské základny bandu 20-ti bojeschopných chlapů a preventivně se zabarikádovat v nedalekém "kostelíčku" :o)


Naštěstí na žádné boje v Dahabu nedošlo a tak jsme se šťastně vrátili posledním letadlem, které bylo ve směru Egypt - Praha v období egyptských nepokojů vypraveno. Na Ruzyni nás pak čekala hromada reportérů, kteří byli lační po čerstvých zprávách z Egypta a očividně zklamáni, poté co jsem jim sdělil, že jediným způsobem, kterým se nás nepokoje dotkly, byla nefunkčnost internetu a místních bank.


Pokud čtenáře bude zajímat, čím pod vodou fotím a další technické aspekty modmořské fotografie, doporučuji se podívat na můj předchozí článek "Na nádech na dno moří s DSLR". Do článku jsem je (stejně tak jako mnoho dalších příhod) nemohl zahrnout, jelikož by prodloužily už tak neslušně rozsáhlý článek :o)

A kam příště? V dalším pokračování mých fotoexpedic jsem se rozhodl změnit nadmořskou výšku a z hloubek Rudého moře se přemístit do výšek Vysokých Tater. Ale to už je jiný příběh..

 


http://www.fotoradce.cz/foto-expedice-do-hlubin-rudeho-more-clanekid853
Datum publikování: 18.08.2011


Sdílejte: 
Copyright Václav Krpelík © fotografie na těchto stránkách jsou vlastnictvím václava krpelíka
bez písemného povolení nesmí být stahovány, kopírovány, či použity jakýmkoliv způsobem
Created by DIXILO
Váš košík:    
ENENGLISH CZČESKY
Obchodní podmínky