Václav Krpelík Photography

Foto expedice SCOTLAND II.část

 

Zajímá vás jak expedice dopadla? Zda jsem si vybral fotografické štěstí v její první části nebo jestli se mi podařilo ukořistit ještě nějaké zajímavé záběry? Či jestli si i tato část expedice zasluhuje označení "extreme photography"? To vše a mnohem více se můžete dočíst v závěrečné části této expedice.



Den pátý - ELGOL

Druhá část expedice měla proběhnout 42 mil jižněji v místě zvaném Elgol.

Elgol je přímořská vesnička tvořena jen několika domy okolo cesty svažující se prudce k moři. Okolní krajina láká nejen fotografy, ale také turisty kteří se zajímají především o výjezdy lodí. Zajímavostí místa je také přítomnost orlů, kormoránů a dalšího ptactva.

Ráno hustě chumelilo, obloha byla ponůrně zatažená a tak jsem si moc velké šance na focení nedával. Fotografické štěstí jsem si pravděpodobně vybral v prvních dvou dnech a teď asi půjde jen o "doklepání" až do konce.

Přesun do Elgolu jsem se rozhodl nechat na místní autobusové dopravě jakožto na nejlevnější formě cestování v těchto končinách. Cestou jsem plánoval udělat pauzu u Sligachan Bridge, na který mi krásně vycházel východ slunce. U Sligachanu byla ale taková mlha, že jsem se rozhodl z autobusu vůbec nevystoupit a pokračovat do Broadfordu, kde jsem měl přestoupit na jakýsi mikrobus jedoucí do odlehlého Elgolu.

Jelikož ale v Broadfordu napadly cca 2 centimetry sněhu, mikrobus do Elgolu se vůbec neuráčil dostavit. Nezbývalo než si od místních vyžádat číslo na taxi a vydat se do Elgolu tímto dražším způsobem.

Cesta do Elgolu byla ale zážitkem. Po ujetí několika kilometrů jsme se dostali do Loch Slapin, kde se oblaka roztrhala a mě se naskytl nádherný výhled na zasněžené Cuillin (nejvyšší pohoří na Skye) s několika mraky plovoucími uprostřed hor. Viděl jsem jen paty hor a pak jejich vrcholky... nádherná podívaná. Napadlo mě, jestli nemám požadat řidiče o zastavení, ale řekl jsem si, že by mi to rozložení nádobíčka trvalo hodinu, a že na to abych se sem pak dostal a v klidu to nafotil budu mít tři dny. Místo toho jsem vytáhl mobil a průjezd lochem natáčel. To jsem ještě netušil, že jsem právě udělal největší chybu celé expedice.

Příjezd do Elgolu byl jako příjezd do jiného světa. Přímořská vesnička tvořená pouze několika domy byla ponořená do jakéhosi oparu, přes který se draly paprsky slunce a vytvářely zvláštní mystično. Ubytován jsem byl v Glasnakille, dva kilometry vzdáleném od Elgolu, jelikož šlo o jediné místo, které bylo v těchto odlehlých končinách otevřené i přes zimu.

V Glasnakille jsem jen shodil věci, nachystal vše potřebné a vyrazil k fotograficky populární pláži v Elgolu. Tahle plážička je tvořena mnoha balvany, které ve fotografii spolu s přílivem zajistí nějaký ten děj v popředí, zatímco mohutné Cuillin na druhé straně zátoky dodají zajímavé pozadí. Bohužel než jsem se na místo dostal, celou podívanou zkazil šedý táhlý mrak, který neprostupně zakryl slunce a zhatil tím mé naděje na zajímavé světelné podmínky.

Aby toho nebylo málo, zjistil jsem, že při odlivu, který tou dobou zrovna panoval, jsou v popředí místo balvanů k mání pouze špinavé řasy a bahno. Navíc bez větru bylo moře téměř bez vlnek a tedy bez možnosti vytvořit dlouhou expozicí "mlhu". Fotograficky byla scéna pro mé účely téměř nepoužitelná. To kouzelné ráno jsem prostě prošvihnul.

Rozhodl jsem se proto počkat na dobu po západu slunce, kdy se alespoň barvy zachycené dlouhou expozicí mění z šedé na modrou a vyzkoušet metodu "malování světlem", viz obrázek nahoře. Kdo tuto metodu nezná, funguje to tak, že baterkou osvětlíte (namalujete) popředí, či detail, který na fotografii chcete zvýraznit a necháte dlouhou expozici, aby "domalovala" zbytek fotografie. Je to celkem zajímavá metoda, ale její nevýhodou je, že fotografie většinou vypadají nepřirozeně (viz foto vlevo).

Nic jiného se ten den dělat nedalo a tak jsem se po setmění vrátil do Glasnakille, abych se připravil na další fotografický den.

 


Den šestý - NEKONEČNÉ ŠPLHÁNÍ


Jelikož mi příliv vycházel na východ slunce, vydal jsem se do Elgolu ráno ještě za tmy, abych byl na místě včas. Obloha na východu byla bez hvězd, což mi napovědělo, že se klasického východu slunce nedočkám. Rozhodl jsem se to ale nevzdávat a udělat alespoň pár fotografií než se ranní namodralé barvy proměnní v denní šeď (viz panorama níže).



Východ slunce se opravdu nekonal, a tak jsem se rozhodl udělat průzkum terénu a vyrazit skalnatým pobřežím až k horám. Podařilo se mi najít všudepřítomnými ovcemi vyšlapanou cestičku, která byla sice tradičně pokrytá vrstvou ledu, ale i tak se po ní šlo lépe než po okolních skaliskách. Jediné, co mě občas děsilo, byly několik desítek metrů vysoké strmé stěny, nad kterými se cestička vinula. Kdyby mi uklouzla noha, nebylo by to jenom o "sklouznutí se" dolů a tak jsem šel opravdu pomalu a dával pozor na každý krok.

Ujít po této cestičce několik kilometrů bylo opravdu zdlouhavé a vyčerpávající. Když jsem v půlce cesty narazil na pláž tvořenou mořem zaoblenými balvany, uvědomil jsem si, že vracet se touto cestou za tmy jen při baterce by bylo opravdu příliš velké riziko. Poobědval jsem a jelikož tou dobou vysvitlo sluníčko, rozhodl jsem se vyzkoušet Lee Big Stopper filtr ve skotské pravé poledne. Fotit v pravé poledne jsem si na žádné z předešlých expedic nedovolil, ale vzhledem k ročnímu období a severské poloze to nebyl až takový problém.

Kdo ještě tento filtřík neznáte, jde o alternativu ND filtru. Je však tmavý natolik, že přes něj doslova nelze nic vidět a tak fotoaparát nedokáže zaostřit, spočítat expozici... prostě je jak slepý. Vše se musí dělat manuálně tak, že si člověk nejprve všechny hodnoty nastaví předem, pak filtr před objektiv zasune, posune hodnotu expozice o 10 stop a pak teprve fotí. V pravé poledne kdy slunce bylo nejvýše mi tak hodnoty expozice vycházely okolo neuvěřitelných dvou minut (viz foto vpravo).

Po odfocení pár záběrů na pláži jsem se rozhodl pokračovat dál k horám. K těm už "ovčí" cestička nevedla a tak jsem lezl kudy to šlo. Když jsem však k horám dorazil, uvědomil jsem si, že z večerního focení nic nebude, jelikož celá obloha se zatáhla tupě šedým mrakem, ze kterého začalo mrholit.

Přemýšlel jsem co teď. Snažit se něco nafotit nemělo cenu. Zajímalo mě, jaký by byl výhled z jedné z těch hor a tak jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych na nějakou tu menší mohl zkusit vylézt. Na pravé straně se k tomu jedna hned nabízela. Narozdíl od ostatních skalnatých byla pokryta hlínou a tak jsem si řekl, že tu bych mohl jako "extreme photographer" zvládnout. Bohužel moje zkušenosti s lezením jsou zatím poměrně chabé a tak to, co ze spodu vypadalo jako snadný výstup, se po pár desítkách metrů ukázalo jako pěkný "záhul". Na jedné skalní plošince jsem se proto rozhodl zanechat batoh s veškerou výbavou a nahoru se začal drápat jen tak na lehko. Vrcholu jsem dosáhl po necelých dvou hodinách. Výhled to byl fantastický, ale zas až tak jsem si ho neužil, jelikož jsem musel rychle dolů, abych vyrazil domů dřív než padne tma.

Cestou zpět do Elgolu mě doprovázela pobřeží kopírují rybářská loď, jejíž posádka na mě čas od času na pozdrav mávla. Asi si říkali, co to tam je za blázna :o)

 


Den sedmý - ANGLICKÁ KLASIKA PODRUHÉ


Ačkoliv předpověď hlásila slunečno, poslední den mého pobytu se proměnil v malou noční můru. Podobně jako v den čtvrtý, obloha se zatáhla do šeda a i když tentokrát nešlo o prudký déšť, bez přestání mrholilo. Řekl jsem si, že vzdávat to nebudu a zkusím se alespoň vydat k Loch Slapin, kterým jsem toho úžasného rána před několika dny projížděl.

To, co jsem odhadoval na pár kilometříků chůze, se ale nakonec ukázalo jako 20-ti kilometrová tůra (tam a zpět). Když jsem na Loch došel, situace vypadala úplně jinak než před pár dny. Sníh roztál, viditelnost byla mizerná a vršky kopců se schovaly do neprostupné mlhy. Fotoaparát jsem ani nevytáhnul.

Plný pocitů zklamání jsem na místě vytáhl mobil s tím, že se alespoň podívám na nahrávku ze soboty, abych zavzpomínal na tu nádheru. Když jsem však video spustil, všiml jsem si poprvé něčeho, co mě rozesmutnilo ještě více. Na nahrávce bylo vidět, že když jsme se taxíkem na několik sekund přiblížili k k zátoce, celá ta krásně zasněžená skaliska s mraky uprostřed se navíc dokonale zrcadlila na mořské hladině. Prostě perfektní fotografická příležitost a já ji propásl, protože jsem tenkrát nevěnoval pozornost natáčení, ale konverzaci s taxikářem.

Cestu zpět do Glasnakille jsem se rozhodl zkrátit, a proto jsem opustil asfaltovou cestu a vydal se trošičku divočejším terénem. Podařilo se mi tak narazit na stádečko skotského dobytka s typickými obrovskými rohy a neuvětitelně dlouhou srstí. Vždycky jsem toužil tato zvířata fotit v otevřené krajině, ale vzhledem k nepřízni počasí jsem se nezmohl na víc než na pár dokumentačních snímků.

 


Den osmý - PRODLOUŽENÍ EXPEDICE

Nastal den návratu do Londýna a tak jsem si v hlavě pomalu hodnotil celou expedici. Celkově jsem z ní měl fajn pocit, jen jsem si uvědomoval, že z psychologického hlediska by bylo lepší, kdyby fotografické počasí panovalo na konci expedice, abych odjížděl s pozitivními dojmy a né promočený deštěm.

Ještě za tmy jsem se vydal z Glasnakille do Broadfordu, kde jsem měl přestoupit na autobus do Inverness, kde už mě čekalo letadlo Easyjet. Během svítání jsem si uvědomil, že šedivý mrak je pryč a obloha je krásně modroučká. Zrovna když odjíždím?? To bylo k naštvání!

V Broadfordu jsem měl přes hodinu čas a tak jsem smutně stál na zastávce, pozorujíc vrcholky hor olizované prvními paprsky ranního slunce... "Kdybych tak teď mohl být v horách!"

V tom kolem mě projíždí jeep a někdo mi z něj mává. Kouknu se pořádně a vidím, že to je majitel mého Bed and Breakfast "hotýlku" z Glasnakille. V tom mi hlavou proletěl šílený nápad. Mám přeci hodinu času a pár mílí odtud se nachází Sligachan Bridge, ve kterém má můj autobus zastávku a který jsem chtěl před několika dny fotit, ale nepřálo mi počasí.

Poučen z nedávného prošvihnutí fotografické příležitosti jsem se rozhodl jednat. Mávl jsem, aby mi zastavil, slovo dalo slovo a za chvíli jsme společně frčeli směr Sligachan. Starý most s horami v pozadí jsem několika snímky úspěšně zachytil, spokojeně se rozloučil s mým ochotným "řidičem" a přesunul se na zastávku, abych nepropásl autobus.

Ten se asi po deseti minutách čekání objevil, ale k mému překvapení si to frčel z kopce, aniž by jakkoliv zpomalil. Vědom si faktu, že se jedná o jediný autobus, který z těchto míst jede do Inverness, jsem začal zuřivě mávat. Řidič mě už z dálky viděl, ale jelikož byl z kopce pěkně rozjetý, neuráčil se zastavit. Přitom zde má zastavovat nejen podle internetu, ale i podle místní cedule, na které byl výpis všech zastávek a časů.

Autobus byl pryč a šance dostat se ten den na letiště do Inverness a zpět do Londýna byla pryč s ním. Říkám si "Nestresuj, propadne ti sice letenka, ale jsou to jen peníze. Přespíš a poletíš zítra." S tím jsem se vydal k Sligachan hotelu, který byl jedinou budovou v této oblasti. Přijdu ale k hotelu a na dveřích cedule "Zavřeno" a pod ní "Otvíráme v březnu". "Paráda, zbývá mi jen počkat dva měsíce do března..." :o) Vytahuji tedy mobil, že si zavolám taxi jenže... signál nikde.


Nemohl jsem tomu uvěřit... během jedné expedice jsem uváznul podruhé! Nezbývalo než začít stopovat. Naštěstí jak jsem zvedl palec, tak jsem z dálky uviděl přijíždět jakýsi místní mikrobus. Když se přiblížil ještě více, všiml jsem si cedule Portree. "Hurááááá, jede do Portree!!!" Naskočil jsem do mikrobusu a uvědomil si, že pokud se v Portree rychle ubytuji do Bed and Breakfast hotýlku, ve kterém jsem expedici začínal, mohl bych nejen přes internet koupit letenku, ale měl bych i dostatek času, abych se dostal na nějakou tu zajímavou lokalitku a namísto brečení proměnil prošvihnutý odlet v šanci nafotit něco nového. Slunečné počasí si o to přímo říkalo.

To se také stalo a za hodinu na to už jsem byl jiným autobusem na cestě k Old Man of Storr, který mi na začátku expedice učaroval. Výstup k němu byl ale tentokrát dobrodružstvím sám o sobě. Zatímco dole v Elgolu pršelo, u Starého Muže, který je mnohem výše totiž zněžilo. A nasněžilo tolik, že jsem se místy bořil až do metr hlubokého sněhu. Výstup mi trval téměř třikrát déle než na začátku expedice a musím se přiznat, že jsem chvílemi přestával věřit, že to dokážu. Šplhat do extrémně prudkého kopce, místy zabořený po pás ve sněhu, asi nebude moje nejsilnější disciplína, ale zase to bylo něco nového a tak jsem si tu šílenost užíval a cestou dokonce udělal několik nových panoramatických fotografií (viz fotografie výše).

Když jsem se dostal až na sousední vrcholek ze kterého jsem plánoval Old Man of Storr fotit, měl jsem neskutečnou radost jen z toho, že jsem se tam dokázal vyškrábat. Co se focení týče, uvědomil jsem si, že jsem zatím nevyzkoušel můj nový dálkový ovladač, který má dosah až 100 metrů a že také nemám žádné fotografie, které by mohly ukázat velikost těchto skalních útvarů.

Nachystal jsem proto vše na stativu a vydal se ke Starému Muži, abych si vyzkoušel roli fotografa a modela zároveň. Trvalo mi asi 20 minut než jsem se ke skalním útvarům sněhem dobelhal. Když se tak stalo, podíval jsem se zpět na vrcholek, na kterém mi stál stativ s připraveným fotoaparátem a uvědomil si, že se jedná minimálně o nějakých 200 ale spíše 300 metrů. Zmáčknul jsem proto spušť asi třicetkrát, doufajíc, že vzhledem k čistotě ovzduší se alespoň něco chytne. Po návratu ke stativu jsem zjistil, že z třiceti záběrů se vyfotil pouze jeden. Na ten se můžete podívat na snímku nahoře vpravo. Dokážete mě na fotce najít? :o)

Po nafocení několika dalších snímků jsem si dal pauzu a užíval si tu nádheru kolem. "Dobře, že jsem neodletěl... tohle uvíznutí stojí za to."

S ubývajícím světlem jsem se vydal z vrcholku ke Starému Muži, kde jsem ještě udělal několik "srovnávacích" záběrů ve stylu "člověk a Old Man of Storr" a vydal jsem se směrem do údolí, kde mě čekal bus zpět do Portree.



Den devátý - TAK SNAD UŽ ODLETÍM


Další den ráno jsem se v Portree úspěšně "nalodil" na autobus do Inverness. Ten mimochodem vzorně zastavil a nabral cestující na "mojí" zastávce ve Sligachanu. Proč mi autobus tenkrát nezastavil se už asi nikdy nedozvím, ale když tak nad tím přemýšlím, je to vlastně jedno.

Nešťastné uvíznutí jsem dokázal proměnit v další skvělé dobrodružství a hromadu nových snímků. Paradoxně se tím i splnila má představa o opouštění prosluněného namísto deštivého Skotska a uchování si tak těch nejlepších vzpomínek a dojmů.

Co říct závěrem? Snad jen, že Skotsko je země, která si návštěvu fotografa krajináře rozhodně zasluhuje a má vždy čím překvapit. Pro mě je nekorunovaným králem Skotska Old Man of Storr. Směrem na jih od této dominanty můžete vidět v zimně zasněžené pohoří Cuillin, na západě za vodou se tyčí Scottish Highlands a v popředí se rozprostírá krásné údolí. K tomu magicky krásné skalní útvary... co víc si může fotograf přát?


http://www.fotoradce.cz/foto-expedice-skotsko-alias-extreme-photography-clanekid775
Datum publikování: 14.02.2011


Sdílejte: 
Copyright Václav Krpelík © fotografie na těchto stránkách jsou vlastnictvím václava krpelíka
bez písemného povolení nesmí být stahovány, kopírovány, či použity jakýmkoliv způsobem
Created by DIXILO
Váš košík:    
ENENGLISH CZČESKY
Obchodní podmínky