Václav Krpelík Photography

Foto expedice VYSOKÉ TATRY

Po únorové expedici do hlubin Rudého Moře jsem se rozhodl změnit nadmořskou výšku a poprvé s fotoaparátem navštívit Vysoké Tatry. To jsem ale ještě netušil, jak jsou tyto velehory fyzicky náročné a také čím vším dokáží fotografa krajináře překvapit. Pokud vás hory a krajinářská fotografie láká, nenechte si ujít další z mých fotoexpedic.

Tak jsem natrvalo zpátky z Britských ostrovů a říkám si, že bych se měl poohlédnout po nějakých zajímavých foto-lokalitách v domovině a přilehlém okolí. Jelikož lidmi po staletí kultivovaná krajina Čech a Moravy mě ale příliše neláká, volba padla na nejbližší panenskou divočinu... Vysoké Tatry.

Přispěly k tomu i články Michala Balady, ve kterých Michal podrobně popisuje prostředí tatranských vysokohorských chat, čímž mi podstatně ulehčil plánování. Zbývalo jen vybrat termín, zarezervovat ubytování, koupit jízdenky a vyrazit.

Protože se jednalo o výpravu do velehor, které jsou navíc údajně plné krvežíznivých medvědů, snažil jsem se zajistit si jak doprovod, tak i patřičnou výbavu. Jelikož však většina potenciálních zájemců byla odrazena fyzickou náročností a nebezpečností některých mých předchozích expedic, zůstal jsem po většinu výpravy sám. Jen na 2 večery a dvě rána se ke mě připojil fotograf Jan Pidrman, který byl tou dobou v Tatrách také, jen trošku na jiných lokalitách (nejdříve v Roháčích a pak ve Starém Smokovci).

Co se výbavy týče, investoval jsem do ní před odjezdem poměrně dost, abych kompenzoval skutečnost, že se ve Vysokých Tatrách budu pohybovat sám a kvůli focení západů a východů slunce často za tmy. O vybavení, které používám, brzy zveřejním samostatný článek, jelikož mě o to řada z Vás již v minulosti žádala. Nechme tedy výbavu výbavou a pojďme se vrhnout na samotný průběh expedice.



Den 1. - "Jsem wildlife fotograf"

Takže je 8 hodin ráno, na záda si nahazuji expediční batoh, ve kterém je pečlivě namačkáno 15kg fotografického a 15kg outdoorového vybavení a s celou tou 30-ti kilovou parádou vyrážím ze Starého Smokovce směr Téryho chata.

Výškově jde o převýšení nějakých 1010 metrů, ale prvních 300 švindluju a vezu se lanovkou na Hrebienok. Z Hrebienku už ale musím pěkně po svých.

Nejdříve mě nohy nesou k vodopádům Studeného potoka, kde cvičně dělám několik širokoúhlých panoramíček (viz foto níže), pak vcházím do Malé studené doliny, kterou se vine z kamenů poskládaná horská cestička až k Téryho chatě.

Je polojasno a můj první dojem z Tater je úžasný. Žádné v řadách vysázené stromy, zoraná pole, či vybetonované hráze. Místo toho mě obklopuje divočina jakoby zamrzlá v čase. Při focení mě zvědavě pozoruje kolemjdoucí starší turista, od kterého se za chvíli dozvídám, že také rád fotí (i když jen s kompaktem) a že teď vybral celý důchod a hodlá prý v Tatrách být tak dlouho, dokud ho neutratí. Na otázku jak dlouho to znamená odpovídá, že jelikož bydlí v chatě za 6 euro na den tak to možná zvládne až do dalšího důchodu :o)

Pokračuji ve výstupu a cca 100 metrů za Zamkovského chatou shazuji batoh a rozbaluji několik muesli tyčinek pro doplnění energie. Sotva se ale zakousnu, usliším za sebou v křoví šum a přes zelené jehličí vykoukne čísi hlava... liška! A takhle blízko? Napadá mě, jestli nemá vzteklinu a tak na ni huknu a zatleskám. Liška zmizí, ale za pár sekund obíhá keř a stojí metr přede mnou. Podle jejího chování mi dojde, že nejde o vzteklinu, ale o muesli tyčinku :o))

Chopím se šance, vyměňuji širokáč za záklaďák a naviguji lišku na nejbližší pařez, který je zajímavě nasvícený sluníčkem a za kterým se navíc rozprostírá krásně zelené pozadí. Liška je opravdu "Bystrouška"... hned pochopí co po ní chci a pózuje mi jako profesionální modelka. Během půl hodinky hraní si na wildlife fotografa získávám desítky kvalitních záběrů. A cena za ně? Dvě muesli tyčinky :o)

Zbytek cesty s 30kg "miminkem" na zádech byl o dřině. Po odpočinku na Téryho chatě se vydávám fotit první západ slunce. Mračno se na poslední chvíli večer trhá a sluníčko olizuje zbylé mráčky zlatavou barvou... mám kliku. Dělám rychle několik snímků u zdejších ples a s příchodem tmy se vydávam do hajan.



Den 2. - "Jsem horolezec"

Tento den nastartoval zvláštní harmonogram, který se pak držel skoro všechny další dny. Ráno vymetená modrá obloha (fotograficky bohužel nezajímavá), dopoledne se spustil mix přeháněk a bouřek, který se táhl celým dnem až do večera, kdy se to na poslední chvíli během západu slunce roztrhalo a vysvitlo sluníčko. Pravidelnost tohoto procesu byla až zarážející.

Pro mě jako fotografa krajináře to neznamenalo tragédii, jelikož jsem měl alespoň jistotu, že večer se bude fotit. Hůře na tom byli turisté, kteří přes den jen mokli v pláštěnkách a večer, kdy se ta krása rozlila po tatranských štítech a dolinách, už museli být zpátky ve svých nízko položených hotelích a penzionech.

Den druhý počasím přesně odpovídal tomuto harmonogramu. Měl jen jednu zvláštnost... bezvětří. Byla to skvělá šance nafotit zrcadlení štítů na místních plesech, ale když jsem se odpoledne rozhodoval co večer fotit, nevěřil jsem, že bezvětří vydrží až do večera a tak jsem se místo toho v dešti vydal na Priečné sedlo, abych se podíval jestli ve Velké Studené dolině není náhodou slunečno a také abych prověřil, jestli se na sedlo, které bylo tou dobou oficiálně ještě uzavřené, dokážu vůbec vyškrábat. Za dva dny mě totiž čekal přechod nebo spíše "přešplh" tohoto sedla s 30kg na zádech.. z čehož jsem měl trošku obavu.

Obava se ukázala oprávněnou. V horní části výstupu byly řetízky zasypány sněhem a nebylo se čeho držet. Abychom si to ujasnili, v žádném případě zde nešlo o chůzi, ale o lezení po šikmé skalní stěně místy pokryté vrstvami sněhu a ledu.

Dokud se šlo držet skály, byl jsem v klidu, ale jednoho místa jsem se opravdu bál.. šlo o přechod sněhového jazyku, na kterém se nedalo držet ničeho. Deštěm promoklý sníh se sypal pod mojí váhou a nedalo se na něj spolehnout. Už na jednom z dřívějších sněhových polí, které jsem cestou musel překročit, se se mnou kus sněhu utrhl a já se svezl po zadku pár metrů dolů.

Tohle se mi ale tady nesmí stát!! Neměl bych se o co zastavit a našli by mě až dole rozplácnutého na šutrech. Pečlivě jsem proto do sněhu vykopával schody a postupoval opravdu pomalu a opatrně.

Na sedlo jsem se úspěšně vyškrábal, ale nahoře mě čekal pohled na deštěm stejně tak kropenou Velkou studenou dolinu. Co hůř, při pohledu zpět do Malé studené doliny jsem si uvědomil, že se mraky nad ní začínají trhat, dostávají zlatavou barvu a bezvětří pořád panuje. Proč jsem jen nezůstal u ples!!! Následoval bleskurychlý sestup a doslova běh zpátky k Téryho chatě a plesům. Bohužel tu hlavní hitparádu jsem už nestihl. V tento den moje "horolezecké ambice" pokazily ty fotografické. Buďte rádi, že jste tam se mnou nebyli a nemuseli poslouchat, jak jsem nadával :o)



Den 3. - "Jsem landscape fotograf"


Den třetí byl posledním dnem na Téryho chatě a příroda se proto se mnou jak se patří rozloučila. Západ slunce byl opravdu nádherný a já nafotil spoustu použitelného materiálu. Zaměřil jsem se hlavně na panoramata, jak můžete vidět na následujícím snímku, který je focený na 11mm a zabírá skoro 360 stupňů.



Den 4. - "Jsem horský vůdce"


Přišel den "D" neboli den přechodu Priečného sedla v plné polní. Vyrazil jsem brzy ráno, ještě před příchodem deště a domů poslal smsku s tím, že pokud se jim do odpoledne neozvu, ať na sedlo rovnou pošlou horskou službu.

Když jsem k sedlu dorazil, stály tam už dvě skupinky turistů (2 Němci a 3 Poláci), koukající se strachem v očích nahoru a pak na sebe, kdo tam jako poleze první. Poláci se navíc ani nemohli shodnout na tom, které sedlo je to Priečné a chybně plánovali lézt do sedla vlevo od něj. Já měl radost, že tam nejsem sám a z obavy, aby mě v případě pádu nějaký z těch joudů nestrhl sebou dolů, jsem se nabídnul, že klidně polezu jako první a ukážu jim cestu.

Návrh byl hned všemi přijat, dokonce mi nabídli, že když půjdu první, tak si rozloží ten můj 30kilový batůžek mezi sebe. Moje hrdost mi to však nedovolila. Navíc někomu, kdo ani neví na které sedlo leze, bych nesvěřil ani stativ :o)

Na fotce vpravo mě můžete vidět před výstupem. To co vidíte na mých zádech ještě není "plná polní". Chybí tam fotobatoh, stativ s hlavou a fotoaparát, které jsem musel kvůli tomuto dokumentačnímu snímku z hlavního batohu sundat.

S tou parádou na zádech to byla dřina neskutečná. Němci lezli hned za mnou a doslova kopírovali každý můj krok, Polákům to moc nešlo a tak se vyšplhali na sedlo cca 20 minut po nás, ale všichni to nakonec v pořádku zvládli a děkovali mi za "průvodcovství".

Dojít na Zbojnickou chatu jsem zvládl těsně před příchodem deště. Ten den jsem měl fyzicky "vybráno" a tak jsem se rozhodl večer fotit jen kolem ples. Večer se na mě fotografické štěstí usmálo. Byl jsem svědkem neuvěřitelné hry světel a po zemi se plazících mraků, což se stalo námětem mnoha mých fotografií.



Den 5. - "Jsem blázen"

O pátém dnu expedice nemohu říct moc pozitivního. Celý den propršelo a já na fotoaparát ani nešáhl. Ostatní obyvatelé Zbojnické chaty se veselili u skleničky dobrého pití, já tam ale byl bez společnosti, bez notebooku, bez elektřiny a s vybitým telefonem. Jedinou mojí aktivitou bylo koukání se z okna na déšť a zjišťování předpovědi počasí. V takovýchto chvílích myslím na slova mého anglického kolegy, který vždycky říkával: "Jednoho dne budeš fotit západ slunce někde v divočině u řeky a v tom ti to dojde... řekneš si: Co tady kur.. vlastně dělám? Kopneš stativ do řeky, foťákem švihneš o šutr a půjdeš se bavit do nejbližšího klubu". Přiznám se, že během deštivých dnů jako byl tento o jeho slovech často přemýšlím :o)



Den 6. - "Jsem zmrzlej na kost"

Šestý den pršelo podobně jako ten předchozí. Odpoledne však na chvíli přestalo a tak jsem se rozhodl zkusit štěstí a vydal se najít nové kompozice směrem na vrcholek zvaný Střelecká věž. Když jsem se však po hodině a půl na místo dohrabal, spustil se neuvěřitelný vichr, který přinesl nejdříve krupobití a pak pořádnou chumelenici. Síla větru byla neskutečná. Na takto exponovaném místě v něm bylo obtížné stát a nemožné jít. Viditelnost klesla na nějaké 4 metry a teploměr na mých hodinkách ukazoval 5 stupňů pod nulou (v červnu!). Nezbývalo než se schovat za kameny, nasadit všechno rezervní oblečení a počkat, až to nejhorší přejde.

Za utrpení však přišla sladká odměna. Asi po hodince bouře ustala a mě se naskytl pohled na krásně modrou oblohu s do červena zbarvenými mráčky. Měl jsem ale tak zmrzlé ruce, že rozložit stativ, nachystat foťák, či vytáhnout filtry byl opravdový problém. Nějak se mi to nakonec podařilo a udělal jsem několik záběrů. Kolem mě se rozprostírala taková nádhera, kterou ani nešlo fotoaparátem zachytit. Museli byste udělat 360° panoramata ve všech rovinách, pak se zavřít do velké koule a celou ji těmi panoramaty oblepit. Snad tak byste se přiblížili tomu co jsem v ten večer viděl.



Den 7. - "Jsem v doprovodu"

Když jsem se sedmý den vrátil z nedalekého kopečku, na který jsem chodil odesílat sms-ky (na chatě nebyl signál), vidím, že ve společné ubytovací místnosti leží fotobatoh Tamrac a vedle něj něco, co vypadalo jako bazuka nebo nějaká těžká zbraň na medvědy... stativ s Manfrotto 303 Virtual Reality panoramatickou hlavou. Hned jsem věděl, že tohle nádobíčko musí patřit Honzovi Pidrmanovi, který sliboval, že se ke mě na pár dnů připojí. Honza byl v Tatrách tou samou dobou jako já, jen se pohyboval v níže položených lokalitách. Od začátku jsme si smskama podávali informace jak to kde vypadá, jaké je nahoře / dole počasí a kam se zrovna co žene. Aspoň bylo s kým diskutovat o focení a večer se nám pak společně podařilo nafotit docela zajímavý západ slunce.



Den 8. - "Jsem na vrcholu světa"


Honza na Zbojnické chatě přespal jednu noc a další den se vydal zpět do Smokovce, kde měl zajištěné bydlení ve Vile Paula. Ten den mělo být podle předpovědi lepší počasí a tak jsem byl zcela rozhodnut chopit se poslední šance a vydat se přes Průlom a Polský Hřeben na Východní Vysokou 2429 m.n.m.

Plánoval jsem tam panoramaticky nafotit západ slunce s tím, že se na chatu vrátím až za tmy mezi desátou večer a půlnocí. S blížícím se odchodem mě ale začala znervózňovat postupně se zatahující oblačnost (navzdory prosluněné předpovědi) a také medvědí trus, který se po předchozí noci našel hned před chatou.

Mědvědi prý takto vysoko většinou nechodí, ale občas se stane, že se nějaký ten jedinec v noci zatoulá až sem. Honza to před svým odchodem stihl ještě okořenit poznámkami typu "Počkej, až se budeš sám o půlnoci vracet, tak už tady na tebe bude čekat." A tak jsem z toho neměl zrovna fajn pocit, i když jsem byl proti medvědům "ozbrojen" a do tohoto dne po tmě nachodil docela dost a bez problému.

Bohužel moje tušení špatného počasí se vyplnilo a už s příchodem k Průlomu, který je méně nebezpečnou alternativou Priečného sedla, začalo pršet. Jelikož to byl poslední den ve Velké Studené Dolině, rozhodl jsem se to navzdory dešti nevzdat a doškrabal se až na Polský hřeben 2 200 m.n.m. Tam mě však kromě mlhy a deště čekala další větrná smršť. Nedalo se nic jiného než schovat za skály a počkat, než ten běs přejde. Asi po hodině jsem se dočkal.

Cestou z Polského hřebenu na Východní Vysokou jsem několikrát panoramaticky zachytil Zamrznutý kotel, ale mraky nedovolily sluníčku proniknout až do kotle a tak jsem to po chvíli vzdal a vyškrábal se na Východní Vysokou s nadějí, že by alespoň její vrcholek mohl vyčuhovat nad jinak neprostupné mraky. To se bohužel nestalo a tak jsem se s přicházející tmou vydal zpět na Zbojnickou chatu.



Den 9. - "Jsem nosič"

Ráno jsem se probudil do dne, ve kterém byla naplánována hromada chození. Nejdřív jsem musel sejít Velkou Studenou dolinou do Starého Smokovce, kde jsem ve Vile Paula nechal část rezervního oblečení a hromadu muesli tyčinek určených na druhou část expedice, dále mě čekal přesun vlakem do Tatranské Lomnice. Z Tatranské Lomnice jsem se pak lanovkou nechal vyvézt na Skalnaté pleso, ze kterého mě čekal výšlap na Velkou Svišťovku a na chatu u Zeleného plesa.

Ačkoli jsem předchozí den na Východní Vysoké pěkně mrznul, v tento den vysvitlo sluníčko a udělalo se neskutečné horko. Litr vody, který jsem si nesl ze Smokovce mi došel hned kousek za Skalnatým plesem a tak byl zbytek tůry o žízni. Na zádech 30kg batoh, před sebou výstup na Velkou Svišťovku (2038 m.n.m), v nohách už 8dnů vysokohorského špacírování ...myslel jsem, že tam v tom horku zdechnu :o)

Energii mi však dodal výhled z Velké Svišťovky... nádhera!! Předemnou se rozprostírala neskutečně krásná dolina Zeleného plesa lemovaná do nebes rostoucími okolními štíty. Když jsem po hodinovém sestupu dorazil na chatu u Zeleného plesa, kde už na mě netrpělivě čekal Honza Pidrman, vypil jsem litr vody, dal studenou sprchu, převlíknul se a šlo se fotit. Byl nejvyšší čas, protože sluníčko už svými zlatými paprsky začalo olizovat nad námi plující obláčky. Focení to bylo super a oba jsme z něj odcházeli více než spokojení.



Den 10. - "Jsem bez svačiny, tudíž nezajímavý"

Druhý den ráno se obloha zatáhla. Honza se vydal zpět do Smokovce a mě čekal poslední den focení. Moc šancí jsem tomu kvůli nízké oblačnosti nedával a tak jsem se nejdříve vydal směrem ke skalám, na kterých se z dálky blískalo několik vodopádků.

Během focení jednoho panoramíčka, jsem si všimnul, že se ke mě z protilehlého svahu blíží stádo kamzíku. Říkám si "asi mě nenavětřili a kvůli hukotu vody ani neslyší.. to bude překvápko a útěk až si mě všimnou". Kamzíci o mě ale od začátku moc dobře věděli a vydali se za mnou cíleně ...prozkoumat jestli nemám něco k snědku :o)

Stádečko 8 kusů se zastavilo asi 10 metrů přede mnou a koukali na mě jakoby chtěli říct "Kde máš tu svačinu?" Bohužel jsem sebou nic neměl, což jim po čtvrt hodince přešlapování asi došlo a tak se kolem tohoto nezajímavého objektu s cvakající mašinkou vydali dál do hor. Pozdě večer se mračno trochu zvedlo a tak jsem rychle seběhl zpátky k plesu a udělal pár "náladových" panoramíček.

 



Den 11. - "Jsem lovec medvědů"

Na poslední den expedice připadl sestup dolů do Tatranské Lomnice, pak přejezd vlakem do Popradu a dál rychlíkem zpět do Prahy. Měl jsem strach, abych rychlík z Popradu stihl a tak jsem z chaty vyrazil už v 6 ráno.

V rychlosti sestupuji po cestičce vinoucí se nepřehledným vysokohorským terénem, když v tom vlevo za řekou zaslechnu bručivý zvuk. Bylo to dost daleko, tlumené hučením tekoucí vody a tak si nejsem jist, jestli se mi to jen nezdálo. Pro jistotu vytahuji z pouzdra na opasku Bear spray a signální pistoli na světlice, která sice nikoho nezastřelí, zato nadělá hromadu rámusu.

Chvíli bez pohybu stojím a čekám co bude, pak si říkám, že mi asi jen pracuje fantazie při vzpomínce na místní, od kterých jsme se dozvěděli, že jelikož je tato chata položená níže, chodí jim tam medvědi pravidelně na odpadky. Pokračuji cestičkou dále, až se dostávám do přehlednějšího terénu, kde najednou vidím chlupáče, jak si to špacíruje směrem do hustšího porostu vlevo za řekou. Naštěstí byl daleko a očividně se přede mnou dekoval... asi tušil, že bych ho místo svačinou přivítal ohněm a pepřem :o)

Zbytek cesty až do Prahy proběhl v pohodlí a bez komplikací. Hned druhý den jsem si sice uvědomil, že bylo příjemnější se budit v divočině s vyhlídkou dalších dobrodružství, než v městě s vidinou povinností, ale i tyto pocity patří k landscape fotografii a každý se s nimi musí nějak vypořádat.

A kam příště? Z Tater se mi prozatím utíkat nechce a tak pokud mi to okolnosti umožní, chtěl bych za pár měsíců nasadit mačky a podívat se, jak tyto lokality vypadají přikryté vrstvami sněhu a ledu.


http://www.fotoradce.cz/foto-expedice-vysoke-tatry-i-clanekid864
Datum publikování: 31.08.2011


Sdílejte: 
Copyright Václav Krpelík © fotografie na těchto stránkách jsou vlastnictvím václava krpelíka
bez písemného povolení nesmí být stahovány, kopírovány, či použity jakýmkoliv způsobem
Created by DIXILO
Váš košík:    
ENENGLISH CZČESKY
Obchodní podmínky