Václav Krpelík Photography

FOTO-EXPEDICE ZA VĚČNÝM SLUNCEM NA LOFOTY

Dovedete si představit situaci, kdy jako fotograf krajinář nemusíte čekat na pár minut dokonalého světla, protože noc neexistuje a západy a východy slunce jsou téměř nekonečné? Dovedete si představit, že fotíte pětihodinový západ slunce, načež zjistíte, že už fotíte východ slunce? Je to jenom sen? Není. V červnu 2015 jsem zorganizoval foto-expedici za polární kruh, konkrétně do 3 tisíce kilometrů vzdálených Lofot. Toto období je na Lofotech známé jako období věčného slunce, tedy období, kdy sluníčko zcela nezapadne za horizont ani v noci. K tomu si přidejte fantastické moře, ze kterého k nebi stoupají několik stovek metrů vysoké skalní útvary a to vše nasvícené věčně zapadajícím / vycházejícím sluncem. Co víc si může fotograf přát?

O foto-expedici do Norska jsem uvažoval již několik let. Odrazovaly mě však extrémně vysoké ceny za ubytování, stravování a často deštivé počasí. Zatímco ve Skotsku jsem si běžně pronajímal celé baráčky už od 15 tisíc na týden (tato cena se dělila počtem účastníků), v Lofotech jsou ceny za ubytování přibližně čtyřikrát vyšší. K tomu přidejme vyšší ceny potravin a často nepříznivé počasí a z rovnice nám vyjde výlet za 60 tisíc na osobu, který pravděpodobně strávíme v dešti.

Ačkoliv rovnice úspěšnosti nevypadala moc dobře, krajina, kombinující to, co miluji ze všeho nejvíc, tedy moře a hory, mi nedávala spát. Po menší analýze srážek jsem proto zjistil, kdy máme na dobré počasí největší šanci. Toto jsem zkombinoval s dobou věčných západů a východů, volnem v práci a termín byl vyřešen.

Vyřešit náklady mi pak pomohla firma Vaude, která celou foto-expedici do Norska sponzorovala. Jelikož pronájem drahých domků nepřipadal v úvahu, byli jsem odkázání čistě na stanování. Firma Vaude k tomuto účelu dodala výborný stan Vaude Hogan Ultralight a špičkový spacák Vaude Serniga 800 (moji recenzi stanu můžete najít tady, na recenzi spacáku teprve pracuji).

Poznámka autora: Dokumentační fotografie stanů Vaude se zdají být foceny ve tmě. Ve skutečnosti jsme ale žádnou tmu neměli. Proto jsem musel fotografie extrémně podexponovat a stany nasvítit zevnitř dálkově odpalovaným bleskem. Jelikož blesk jsem měl pouze jeden a občas bylo potřeba nasvítit 3 stany, musel jsem vyfotit několik fotografií (v každé fotografii byl nasvícen jeden stan) a ty pak slepit do sebe (viz fotografie níže). V jiných případech jsem musel v rámci první fotografie nasvítit stan zevnitř a pak v rámci druhé fotografie nasvítit sebe. Spojením obou fotografií vznikla fotografie výše.

 

Přípravy

Jelikož se jednalo o průzkumnou výpravu, chtěl jsem jet v co nejmenší sestavě (čím méně lidí, tím méně organizačních problémů a více místa na foto-lokalitách). Oslovil jsem tedy tradičně několik absolventů mých workshopů a začal plánovat lokality, trasu, letenky a půjčení auta.

Levné letenky jsme sehnali pouze do Osla, z čehož automaticky vznikl plán Praha - Oslo letecky, Oslo - Lofoty autem z půjčovny a trajektem. Nakonec jsem pomocí internetu prozkoumal všechny známé foto-lokality na Lofotech a udělal detailní rozpis toho, co kdy fotit (některé lokality lze fotit jen za přílivu, jiné za odlivu, některé při západu slunce, jiné při východu, atd... více o plánování v krajinářské fotografii najdete v tomto článku).

Vše bylo tedy připravené a nezbývalo, než do země Vikingů vyrazit. Přílet do Osla a půjčení auta proběhlo hladce a už jsme se "řítili" norskou divočinou směrem k Lofotům. Ironicky píši "řítili", protože na Lofoty nevede žádná dálnice a na místních silničkách je maximální povolená rychlost většinou kolem 70km. Navíc Norové nejsou na předjíždění zvyklí a když je na ceduli maximálka 70, jede většina Norů pro jistotu šedesátkou :o)

 

To by ani Bear Grills nedal :o)

První dvě nezvyklosti jsme zažili již na těchto cestičkách. Teplota rychle klesla z 28°C na chladivých 6°C a první půlnoc nám sluníčko tak svítilo do auta, že jsme museli při řízení nasazovat sluneční brýle. Další šok přišel při vylodění z trajektu na Lofotách. Když se naše kola poprvé dotkla pevniny, zjistili jsme, že máme dvě gumy proražené. Je čtvrt na jednu v noci, volám tísňovou linku autopůjčovny a k našemu přikvapení o půl druhé v noci přijíždí odtahová služba.

Chlapík z odtahovky z jednoho kola vyndá hřebík, ale konstatuje, že jsou dvě gumy totálně rozpíchané a že nás tedy musí odvézt do autorizovaného servisu. Dalších xx kilometrů se tedy vezeme na korbě odtahovače, který nás vysype u neznámého kempu a na papírek naškrábne "Sortland  WV Auto". To je název servisu, ve kterém auto nechá a ve kterém si máme za dva dny domluvit opravu (protože teď je víkend a to nikdo nepracuje).

Paráda! Nevíme kde jsme, nevíme, kde máme auto, neustále prší, teplota těsně nad nulou a my jsme bez zásob, kdesi za polárním kruhem, odkázaní pouze na přístřeší našich stanů. Děláme si srandu, že to by ani Bear Grils nedal. Naštěstí celý víkend prší a tak stejně nemůžeme fotit. V pondělí ráno jsme našli servis, kde jsem personálu vysvětlil, že z prodejny neodejdu, dokud auto nedají dohromady. Po kompletní výměně dvou gum a hromadě telefonátů s pojišťovnou a půjčovnou se konečně vydáváme směrem k vesničce Reine, která se na několik dalších dnů stává naším "base-campem".

 

Utakleiv

Po příjezdu do vesničky Reine však zjišťujeme, že nízko ležící oblačnost, štíty nad fjordy Reinefjorden a Kjerkfjorden téměž zcela zakrývá a tak jsme se rozhodli přesunout 50 km severněji k pláži Utakleiv. Předpověď počasí tam byla o něco přívětivější a hlavně na západ slunce vycházel příliv, což je jediná doba, kdy lze tuto pláž rozumně fotit (při odlivu je voda moc daleko).

Na pláži se na nás štěstí konečně usmálo. Mraky nad Atlantickým oceánem se roztrhaly a my si poprvé užili trochu toho polárního sluníčka. Konečně fotíme!! A není to focení ledajaké... díky nekonečnému západu slunce fotíme od 22 hodiny večer do 2 hodiny ráno, tedy 4 hodiny v kuse!

S nasazeným Lee Big Stopperem jsem si užíval několikaminutové expozice, které jsem pak skládal do panoramatických snímků skládajících se někdy i z několika desítek fotografií (vyfotit jedno panorama tak trvalo například 30 minut). Tento luxus si v našich zeměpisných šířkách vůbec nemůžete dovolit!

Poznámka autora: Při západech slunce několik tisíc kilometrů na jih totiž světlo ubývá tak rychle, že v případě dlouhých expozic musíte jednotlivé podkladové snímky do panoramat expozičně natahovat (viz tento článek). Většinou jste však limitování určitou maximální dobou (např. 15 minutami), během které se světelné podmínky zcela změní. V Lofotech však tento limit neexistoval, protože expozice se po dobu několika hodin defakto neměnila.

Noc a první polovinu dne jsme přespali ve stanech na exponované vyvýšenině hned u pláže a další den jsme se vydali na hlavní lokalitu expedice, vrchol zvaný Reinebringen.

 

Reinebringen

Výhled z vrcholu štítu Reinebringen je snad nejznámějším výhledem na Lofoty. Cesta na vrchol ale není pro každého. Nástup na cestu je schovaný v křovinách (není snadné cestu hned najít) a vzhledem k předchozím dešťům byla spodní polovina cesty extrémně rozbahněná.

Byla sranda sledovat po kolena zablácené turisty, jak se v bílých teniskách znechuceně vrací z výstupu, který v první polovině vzdali. Ačkoliv se nejednalo o lezení, byl výstup na Reinebringen natolik prudký, že vyžadoval velkou obezřetnost (viz video na konci článku). Uklouznutí v kritických místech by mělo fatální následky.

Na ty, kteří výstup zvládnou, však na vrcholku čeká odměna v podobě fenomenálního výhledu na vesničky Reine, Hamnoy a především fjordy Reinefjorden a Kjerkfjorden. Fotil jsem v Cornwallu, ve Skotsku, v Alpách, Dolomitech, Tatrách, v Egyptě a Maledivách, ale můžu říct, že tomuto výhledu se nic nerovná (viz panorama níže a na začátku článku).

Z Reinebringenu jsem fotil celkem dvakrát. Poprvé jsem šel nahoru s Pavlem a Petrem. Na vrcholku nás však tenkrát čekala pouze nezajímavě modrá obloha. Štěstí se na mě usmálo až při druhém, sólo-výstupu. Mraky se tenkrát táhly v dlouhých provazech od fjordů směrem ke mě a scenérie hýřila barvami několik hodin.

Světlo mi přálo a tak jsem nafotil asi 10 různých panoramat. Kvůli těmto snímkům jsem cestoval přes 3 tisíce kilometrů, takže mise byla splněna.

Poznámka autora: Díky dálkovému odpalování a panoramatické hlavě s nastavitelným překrýváním jsem se stal fotografem i modelem zároveň. Někdo se možná zeptá: "Jak můžeš vyfotit panorama z 20 fotek a ještě v něm sám pózovat?" Je to jednoduché. Nejdříve si musíte nastavit překrývání fotek tak, aby místo, kde budete stát bylo zachycenou pouze jedním dílčím záběrem (aby tento konkrétní bod nebyl v překryvu). Pak už stačí nafotit celé panorama a pouze na ten jeden jediný snímek, který vychází na místo, ve kterém figurujete vy, si tam jdete stoupnout. Musím však podotknout, že na Reinebringenu toto pózování není pro ty, co se bojí výšek. Stojíte totiž na hraně, cca 20 centimetrů od 450 metrů vysoké kolmé stěny. Jedno zavrávorání a máte nejen po fotce.

 

Reine a Hamnoy

Vesničky Reine a Hamnoy jsou asi nejznámnějšími foto-lokalitami v Lofotech. Typické domečky na kůlech s fantastickým výhledem na fjordy zde poskytují to nejatraktivnější ubytování, jaké si může fotograf v Norsku představit. Bohužel pronájem těchto domečků se pohybuje v mnoha desítkách tisíc za týden a tak si to ne každý může dovolit.

My jsme si tento výhled nechtěli nechat ujít, ale zároveň jsme za něj nebyli ochotní tolik platit a tak jsme na několik dní postavili stany na exponovaném vrcholku hned nad Reine, odkud jsme viděli opravdu všechno (viz foto níže).

Hned několik desítek metrů nad stany jsme našli zajímavou skalku, na kterou se, při fotografování fjordu, dala umístit postava. Jelikož jsem byl na tomto místě opět většinou sám (kluci zůstávali níže), používal jsem dálkové odpalování a panoramatickou hlavu stejně jako v případě fotografování na vrcholku Reinebringen (viz předchozí článek).

Poznámka autora: Někdo možná namítne, že fjord šlo vyfotit i bez toho, abych si lezl do záběru, nicméně já věřím, že zahrnutí lidského elementu fotografii dodalo měřítko. Divák si tak může udělat lepší představu o velikosti skal vystupujících z moře a snímek to navíc oživí.

Vesničky Reine a Hamnoy jsme fotografovali v odpočinkové dny, jelikož tyto lokality se fotí přímo od cesty (není potřeba nikam šplhat). Obrovskou výhodou je, již v prvním článku zmíněná skutečnost, že zdejší západy a východy slunce trvají mnoho hodin. Pokud máte auto, lze během jednoho západu slunce nafotit tyto vesničky třeba z 10 různých úhlů.

My auto k dispozici měli, ale nechali jsme ho Pavlovi, který se ten den rozhodl fotit několik kilometrů vzdálené potůčky. Nezbylo tedy, než od jedné kompozice ke druhé přebíhat, často i několik kilometrů. I tak jsem během jednoho večera stihnu nafotit 3, od sebe několik kilometrů vzdálené kompozice. Začal jsem ve vesničce Hamnoy a postupně se přibližoval k Reine (viz fotografie výše a níže).

 

Ferry boat

Kromě focení, vesničky Hamnoy a Reine nabízí řadu adrenalinových aktivit. S místní základnou zažijete nevšední potápění, lze si půjčit kajak a zažít několikahodinovou plavbu ve fjordech, na "speedboatu" se můžete vydat i na moře, některé lodě nabízí rybaření nebo se lze zúčastnit několikahodinové plavby za velrybami, přičemž jejich vidění je průvodci předem garantováno (jinak se vrací poplatek).

Bohužel všechny tyto aktivy jsou na naše poměry extrémně drahé. Třeba pouhé půjčení kajaku stálo v přepočtu na koruny cca 3000 (na 4 hodiny). Výlet na velryby byl ještě o něco dražší a na ceny za potápění jsem se raději ani neptal. Když si vezmu, že v Egyptě platím tři tisíce za dvoudenní výjezd safari lodi na delfíny anebo že na Maledivách jsem si půjčoval kajak za 10 dolarů, tak tři tisíce za půjčení obyčejného kajaku jsem jim prostě dát odmítl.

Místo toho jsme se nalodili na místní "ferry boat", který převážel turisty i místní mezi jednotlivými fjordy. Měl jsem v plánu natočit kluky na GOPRO, bohužel osud tomu nepřál. Pavel se totiž zdržel s obědem a tak jsme do přístavu přijeli až 5 minut před vyplutím. Petr na mě volá "Vyskoč z auta a běž jim říct, že tam jsme za minutu, ať neujedou!"

Když ale přibíhám na molo, vidím, jak loď zrovna odplouvá. Kapitán si mě však všimnul a tak se s lodí otočil zpátky k molu. Mávám na kluky ať rychle běží a všichni skáčeme na rychlo do lodi. Ufff.. stihli jsme to! Gratulujeme si, mě však napadá... kde mám tu GOPRO kameru? Samozřejmě že v autě, spolu s oblečením a ostatním :o) Běžel jsem se totiž jen domluvit s kapitánem a pro věci se pak měl vrátit do auta. Na to už ale nedošlo a tak jsem si cestu "ferry boatem" musel další den zopakovat. Nelituji toho.. stála za to :o)

 

Vaeroy

Vaeroy je ostrov asi 2 hodiny jízdy trajektem na jih od Lofot. Ačkoliv má špatnou dopravní dostupnost (loď tam jezdí jen jednou denně, takže musíte zůstat přes noc, abyste zachytili západ slunce), rozhodli jsme se ho, díky výhledům, které nabízí, v programu nevynechat.

Když jsme z dálky k ostrovu trajektem přijížděli, byl obklopen několika nízko položenými mraky. Připomínalo mi to scénu z filmu King Kong (kdy se posádce ostrov poprvé vynořil z mlhy). Na ostrově jsme pak našli jakousi "dračí" jeskyni a v den našeho odjezdu Norové navíc zapálili obrovské ohně, jejichž černý dým stoupal vysoko k nebi. Proto jsem Vaeroy nazval "Ostrovem Draka".

Ačkoliv focení na ostrově mělo být procházkou růžovou zahradou, byl to ve finále pravý opak, při kterém jsme si téměř šáhli na dno svých sil. Předchozí noc jsem moc nespal a výstup s plnou polní (včetně stanů, spacáků a vaření) na vrchol ostrova byl pouze zahřívací částí.

Po několika hodinách v naprosté mlze, která špici ostrova pohltila, jsem se rozhodl průzkumně slézt, téměř na úroveň moře, abych ověřil jak to s počasím vypadá. Zjistil jsem, že v mračnu je ponořena opravdu jen horní polovina štítu (zatímco dole svítilo sluníčko) a tak jsem se vyšplhal zpět ke klukům, vzali jsme batohy a přelezli na druhou stranu ostrova, až k mořské hladině (na videu níže můžete vidět záběry z tohoto sestupu - v horní části záběru jsou mraky, ale dole už prosvítá sluníčko).

Ušli jsme další dva kilometry, než jsme se dostali do opuštěné vesničky pod vrcholkem Mastadfjellet. Kdysi tu bydlela komunita lidí, živící se rybolovem a ptactvem, dnes už tady zůstaly jen opuštěné domečky, jejichž okolí občas využívají trempové ke stanování. Postavili jsme v rychlosti stany a hned se vydali na vrchol Mastadfjellet fotit západ slunce (tedy ne všichni - na vrchol jsem došel jen já, Pavel fotil někde pod vrcholem a Petr odpočíval dole ve stanu).

Ačkoliv jsem se ani neměl čas najíst, výhled byl fantastický a stál za to (viz závěrečná část videa níže). Směrem od Lofot se přes ostrov valily jemné mráčky a v dálce nad nimi zapadalo slunce. Aby toho nebylo málo, přímo nad hlavou mi při focení po dobu několika hodin kroužil pár orla mořského. Fantastický zážitek!

Fotil jsem někdy do druhé hodiny ranní a pak sestoupil dolů ke stanům. Druhý den jsem kluky opustil, abych sešplhal do "dračí" jeskyně, kterou jsme od našich stanů v protější stěně viděli, nicméně pokus jsem v zájmu vlastního bezpečí nakonec vzdal. Cestou zpět ke stanům potkávám sbalené kluky, kteří už valili směrem k přístavu. Petr totiž zjistil, že trajekt dnes výjimečně odplouvá o 3 hodiny dříve. Rychle jsem běžel sbalit stan, opět se nestihl ani najíst a už jsem v extrémně náročném terénu doháněl kluky.

Ty jsem dostihl před šíleným výstupem, který nás měl přehoupnout na druhou stranu ostrova k přístavu. Výstup jsme zvládli, ale musím se přiznat, že ačkoliv jsem fitness-maniak a mám celkem natrénováno, tak mi (vzhledem k tomu, že jsem téměř 2 dny nejedl) nahoře došel cukr. Od mírné hypoglykemie mě zachránila Petrova čokoláda. Trajekt jsme stihli na minuty.

 

Geiranger

Naše cestování po fjordech se blížilo ke konci. Čekala nás cesta do Osla, kterou jsme si však plánovali ještě zpestřit lokalitou zvanou Geiranger. Geirangerfjord je nejznámějším norským fjordem, byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a často se o něm říká, že patří k nejkrásnějším na světě.

Ačkoliv byl červen, byla cesta k tomuto fjordu místy lemována několikametrovou stěnou sněhu. Kolik sněhu tady muselo být v zimě jsme si jen s těží dokázali představit. V ten den nám mráčky moc nepřály a tak jsem místo klasického fotografování fjordu našel převis, který posloužil alespoň k několik "dokumentačních" snímků (viz snímek výše).

 

Autonehoda podruhé

Řekli byste, že smůlu s autem už jsme měli vybranou (viz zničení dvou pneumatik popsané v prvním článku). Nebylo tomu ale tak. Jakmile jsme opustili Geiranger a vydali jsme se na cestu k Oslu, skočila nám přímo do auta srnka. Nedalo se tomu zabránit. Světla auta ji totálně zmátla a tak doslova sebevražedně skočila přímo do nárazníku. Odletěla chudák někam do příkopy a utekla. My zjistili, že máme vyhozený nárazník a rozbitý plast chránící ostřikování. Následovalo asi dvouhodinové volání na policii, půjčovnu a pojišťovnu, které se ještě do dnešního dne nevyřešilo. Norové si za opravu naúčtovali 50 tisíc a pojišťovna se kroutí jak může, aby to nešlo z její kapsy.

Ano v Norsku se opravdu musí jezdit s maximální opatrností. Zvěře je tu totiž spousta. Nejde jen o srnky, které máme i u nás. Cestou jsme viděli losy, v jednom fjordu hned kousek od břehu se nám přišly ukázat 4 kosatky, na ostrově Vaeroy jsem zahlédl papuchalku a při focení na pláži Utakleiv se několik metrů přede mnou vynořil lachtan. Věřím, že v Norsku by si na své přišli i wildlife fotografové.

 

Video z foto-expedice

Na GOPRO videu níže můžete sledovat celou expedici ve ful-HD rozlišení a se zvukem. Díky "selfie" tyči se mi podařilo zdokumentovat výstupy a focení i na lokalitách, na kterých jsem byl sám (jelikož Pavel a Petr zůstávali často fotit blíže stanům a autu). Posaďte se tedy v klidu domova do křesla, přepněte youtube na full-HD, zapněte reproduktory a přeneste se aspoň na několik minut do neuvěřitelné krajiny norských fjordů (stačí kliknout na tento link nebo na fotografii níže): https://www.youtube.com/watch?v=661R261mLd8

Co říct závěrem? Na Lofotech najdete výhledy a kompozice jako nikde jinde na světě. Pokud se rozhodnete stanovat, nenabourá Vám to příliš ani rozpočet. Zdejší krajina kombinuje fantastické hory s mořem omývanými plážemi a ačkoliv je klima trochu studenější, období věčného slunce nabízí fotografům bezpočet fotografických příležitostí. Nevím jak vy, ale já se sem určitě ještě vrátím.


http://www.fotoradce.cz/foto-expedice-za-vecnym-sluncem-na-lofoty
Datum publikování: 27.02.2016


Sdílejte: 
Copyright Václav Krpelík © fotografie na těchto stránkách jsou vlastnictvím václava krpelíka
bez písemného povolení nesmí být stahovány, kopírovány, či použity jakýmkoliv způsobem
Created by DIXILO
Váš košík:    
ENENGLISH CZČESKY
Obchodní podmínky