Václav Krpelík Photography

Foto expedice ZIMNÍ VYSOKÉ TATRY

Během červnové foto expedice ve Vysokých Tatrách mi hlavou vrtalo, jak toto civilizací minimálně poskvrněné pohoří může vypadat v zimě. Hromady sněhu a ledu uzavřely turistické chodníky, vítr a mráz zahnal většinu turistů do dolin a mě, šíleného fotografa, příroda naopak vytáhla ze zasmogovaného velkoměsta do svého zamrzlého království.


ŠÍLENÝ TERMÍN


Původně jsem se do zimních Tater plánoval vydat v doprovodu několika kolegů-fotografů na začátku prosince či v průběhu ledna. Bohužel v práci nám zrovna začínala sezóna a tak jediný termín, který se mi podařilo „urvat“, byl týden mezi Štědrým dnem a Silvestrem.

Sehnat doprovod se mi pro tento termín nakonec nepodařilo, ale i tak mě představa, že bych se tuto zimu do hor vůbec nedostal, vyhnala nekompromisně ven. Takže zatímco ostatní trávili čas vánočních svátků a novoroční oslavy se svými blízkými, já zdolával vrcholky zasněžených hor v doprovodu svého fotoaparátu.


ZMRZNU ČI NE?

Vzhledem k tomu, že se přeci jen jedná o velehory a já se v nich měl pohybovat naprosto sám, v zimě, často za tmy (výstupy před východem, či sestupy po západu slunce), rozhodl jsem se nenechat nic náhodě a být připravený úplně na všechno. Příprava tradičně spočívala především v upgrade outdoorové výbavy… nové mačky, cepín, expediční rukavice či návleky do extrémních mrazů mi měly zajistit, že budu „v pohodě“ za jakéhokoliv počasí a na jakémkoliv terénu. Vybavený jsem nakonec odjížděl jak do Himalájí a tak jsem se nebál ničeho :o)


PŘÍJEZD DO SMOKOVCE


Už příjezd na Slovensko byl velice zajímavý. V pozdních odpoledních hodinách se vlak proplétal zapadajícím sluncem oslněnými Nízkými Tatrami a ještě před úplným setměním se mi naskytl nádherný pohled na celé panorama zasněžených Vysokých Tater.

S obrovskou náloží na zádech (30kg těžký, téměř 140cm dlouhý expediční batoh) a při chůzi s poněkud dunícími „déčkovými“ botami jsem u kolemjdoucích budil značnou pozornost. Až to jedna starší paní nevydržela a ve vlaku z Popradu do Smokovce mě začala zpovídat. Kam prý jedu, co tam budu dělat… znáte to :o) Když zjistila, že jsem sám a že mám v plánu fotit panorama z Východní Vysoké, z Predného Soliska, či z ostatních vrcholků, spráskla ruce a začala mi to vehementně vymlouvat. Radši jsem ji ani neprozradil, že na vrcholky chci lézt za tmy před východem slunce, či slézat po tmě po západu slunce a urychleně si přesednul.


ZBOJNIČKA

Po přespání ve Smokovci jsem druhý den s plnou polní vyrazil směrem Zbojnická chata. V rámci mého uvítání v Tatrách přišla ten den obleva a pršelo celou cestu až na Zbojničku.

Výstup s mým „miminkem“ na zádech v dešti a větru nebyl dvakrát příjemným. Jelikož jsem se pod těmi kily docela potil, nemohl jsem obléct zateplené svrchní goretexové oblečení a tak nezbývalo než pěkně moknout. Nemohlo mi to však zkazit náladu. Byl to „výstupový den“ pro který jsem fotografické počasí nepotřeboval a tak jsem si říkal „jen ať se vyprší“.

Na Zbojničce, která je téměř dva tisíce metrů vysoko, jsem zůstal 3 noci. Teplá fronta, která v den mého výstupu přišla, přinesla kromě oblevy i inverzi. Ta se rozprostřela nad Smokovcem a většinou území Slovenska a mě zanechala po celé tři dny v prosluněném, nad mraky položeném zamrzlém království.

Jak už mam vyzkoušeno z předchozích expedic, v den příchodu mam pravidelně fotografické podmínky nejlepší a vždy je propásnu. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Po příchodu na chatu se mraky začaly trhat, přišlo sluníčko a ozářilo zamrzlou dolinu zlatavým světlem. Já měl v plánu jen vybalit, hodit do sebe teplou polévku a vyběhnout tu nádheru zachytit. Polévka mě však stála drahocenných 10 minut, o které mi pak nádherný západ sluníčka utekl.


BOJ S OBLEVOU

Teplá fronta sebou přinesla nádhernou inverzi, ale s ní i prudké tání. Čekal jsem teploty hluboko pod bodem mrazu a tohle počasí mi udělalo poněkud čáru přes rozpočet. Za inverzi jsem byl sice rád, ale měl jsem obavu, že mi moje ledové království celé roztaje.

Mokrý sníh zničil i moje sny o výstupu přes průlom na Východní vysokou. Sice jsem se o výstup hned druhý den pokusil, ale v namoklém neprošlapaném prašanu jsem se bořil po kolena.
Místy, kde byl sníh nafoukán, či pod sněhem byla mezi kameny díra, jsem zapadal až po pás a měl občas i problém se z toho svépomocí vyhrabat. Pod sněhem skryté prolákliny navíc hrozily zlomením nohy, či poškozením vazů. Tady by se skvěle hodily moje sněžnice uzpůsobené pro VHT. Ty ovšem ležely doma na půdě :o)

 

U průlomu jsem to vzdal a zklamaný se vrátil ke Zbojničce. Nebyl jsem ale sám, kdo takto dopadl. Horolezci ze vsetínského oddílu, se kterými jsem se během výstupu na Zbojničku seznámil, dopadli úplně stejně. Měli namířeno na vrchol Široké věže, ale když se jim po 3 hodinách boje s tajícím sněhem podařilo k věži sotva dostat, výstup úplně vzdali a otočili to stejně jako já.

 


STŘELECKÁ VĚŽ

Střelecká věž je v prosinci místečkem, ze kterého lze nádherně pozorovat východ slunce. Navíc mi na ni již zmíněná trojice horolezců při neúspěšném pokusu o Širokou věž prošlápla stopu a tak jsem se další den ve 4 hodiny ráno na věž vydal.


Přes noc mokrý sníh zmrznul na kost a tak se šlo nádherně. Byla sice úplná tma, ale šel jsem ve stopách, k jejichž sledování mi bohatě stačila čelovka. Na Střeleckou věž jsem dorazil s nádherným časovým předstihem ještě za tmy o půl šesté ráno. Východ slunce nad inverzí byl překrásný a tak jsem nafotil spoustu panoramat i několik dokumentačních snímků.



SOLISKO

Další den byl v plánu přechod na chatu pod Soliskem. Odcházeli i vsetínští horolezci a tak jsme měli sestup společný. Já sestupoval nejdřív bez maček, ale když se na cestě objevil ledový jazyk a na nejobtížnějším místě jsme našli i po někom zanechaných pár kapek krve, rozhodl jsem se s třicetikilovým batohem na zádech neriskovat a železa nasadil.

S mačkami se však šlo v tomto terénu luxusně. Tlačen váhou svého batohu jsem se rozletěl a na Hrebienok dorazil 20 minut před ostatními. Dole jsme se rozloučili a já vyrazil směr Solisko.

Výstup na Solisko jsem si ulehčil lanovkou, která mě vytáhla ze Štrbského plesa až k chatě. Tam mě ale čekalo nepříjemné zjištění. Chata byla plná obědvajících lyžařů a nikdo si nenašel čas mě ubytovat. Prý mám počkat. Po hodině čekání jsem to vzdal a začal telefonicky domlouvat náhradní ubytování. Naštěstí se věci nakonec ujal schopnější člen personálu a dozvěděl jsem se, že nejen že volno mají, ale že pro mě mají volný celý pokoj na dva dny.


Paráda. Rychle jsem nachystal fotobatoh a vyrazil na Predné Solisko, abych ještě zachytil západ slunce. Výstup to byl extrémně náročný, zvlášť proto, že jsem kvůli zpoždění na chatě nahoru musel téměř vyběhnout. Obloha ale slibovala nádherné světelné podmínky a já zase tušil, že to nejlepší se odehraje teď a buď se mi to podaří zachytit nebo to jako vždy prošvihnu.

Vyběhnul jsem proto na vrchol, postavil stativ, nasadil fotoaparát, nastavil nejnutnější a bez velkého přemýšlení udělal jedno 360-ti stupňové panorama. To bylo vše. Pak to nejlepší světlo odešlo a já víc nestihl. Z 360-ti stupňového záběru však vznikly dvě panoramata (viz panorama výše).


STRACH

Další den ráno jsem se vydal na Predné Solisko fotit východ slunce, který měl být kompozičně mnohem zajímavější než západ. Vyšel jsem za tmy v 5 ráno a jako obvykle, jen za svitu čelovky se deru na vrchol. Sníh byl po předchozí oblevě zmrzlý na kost a přes noc na něm přistálo několik málo centimetrů poprašku. Mačky se do toho krásně zakousávaly a mě se šlo skvěle.

Výstup to je opravdu prudký a tak jsem šel na lehko a nebral ani bear spray. Stejně jsem doteď žádné medvědí stopy neviděl. Všechno vypovídalo o tom, že ačkoliv je zima letos mimořádně teplá, „chlupaté koule“ už šly na kutě. Navíc po vrcholcích medvědi přece nešplhají.

Svítím si pěkně do tmy před sebe a najednou zkamením… v poprašku čerstvé medvědí stopy. Přiložil jsem ke stopě ruku a koukám, že je o řádný kus větší než moje dlaň s nataženými prsty.

Vzdálenost mezi jednotlivými stopami byla cca metr. Slyšel jsem, že staří samci v Tatrách dorůstají až do velikosti přes 300 kg a mám pocit, že jeden z nich je někde v té tmě předemnou.

Otáčím se kolem s myšlenkami na návrat na chatu pro spray. Jsem ale už vysoko a východ slunce bych nestihl. Po chvíli si vzpomenu, že mám v batohu horolezeckou pistol na světlice, kterou do hor nosím pro každý případ, když vyrážím sám. Ujišťuji se, že je zásobník plný, navlíkám ji na opasek a vyrážím do tmy před sebou.

Méďa se naštěstí nedostavil a já stihl i ten východ slunce. Bohužel s příchodem prvních paprsků světla přišly i mraky, vichr a sněžení. Po hodině a půl stání na vrcholku ve větru jsem to vzdal. Cestou zpět jsem chtěl medvědí stopy detailněji prozkoumat a vyfotit, ale byly už zafoukány hromadou čerstvého sněhu.

Udělal jsem alespoň dokumentační snímek sebe v „ideálním fotografickém počasí“, které se v ten den od severozápadu přihnalo (viz úvodní foto).


VODOPÁDY STUDENÉHO POTOKA

Další den a ráno jsem na Solisku strávil koukáním z okna na mlhu, vítr a sníh. Předpověď nebyla lepší a já se rozhodl foto expedici ukončit. Cestou do Smokovce jsem však dostal nápad mrknout ještě na Studený potok. U focení vodních toků, či vodopádů může být pochmurné počasí tím ideálním a tak jsem odjezd nakonec odložil a vydal se opět nahoru do kopců.

Ten den se mi tam opravdu podařilo udělat několik panoramatických snímků zasněženého Studeného potoka. Nejvíc mě zaujal vodopádek „obrostlý“ ledovou hradbou z rampouchů. Počkal jsem do setmění, použil delší expozici (necelou minutu) a čelovkou nasvítil vodopád. Této technice se říká malování světlem (painting with light) a výsledek můžete vidět na snímku níže.


Poslední den jsem se ještě pokusil vystoupit ze Smokovce na Východní Vysokou. Dostal jsem se až pod Polský hřeben, ale tam mi počasí opět nepřálo. Neprostupné mraky, silný vítr a sněžení mi znemožnily další výstup.


KAM DÁL?

S návratem do Prahy jsem si uvědomil, že Tatry už mám poměrně "ofocené" a tak bych to v budoucnu rád směřoval do vyšších poloh. Konkrétně mám zálusk na Alpy a Himaláje. Na červenec mám naplánovanou expedici do Dolomit, na srpen pak zůstává otazníkem, zda to budou Alpy nebo Himaláje. Mým hlavním snem je oblast u slavné K2 v Karakoramu. Jestli to ale vyjde už letos nebo až další rok je zatím ve hvězdách :o)


Datum publikování: 10.03.2012


Sdílejte: 
Copyright Václav Krpelík © fotografie na těchto stránkách jsou vlastnictvím václava krpelíka
bez písemného povolení nesmí být stahovány, kopírovány, či použity jakýmkoliv způsobem
Created by DIXILO
Váš košík:    
ENENGLISH CZČESKY
Obchodní podmínky