Václav Krpelík Photography

VRAKY RUDÉHO MOŘE NA JEDEN NÁDECH

Vraky jako Thistlegorm, Gianis D, Carnatic a další nejsou pro UW fotografy ničím novým.  Již několik let k těmto vrakům vyplouvají potápěčské lodě z Sharm el Sheiku nebo Hurghady. My jsme se však tyto vraky rozhodli prozkoumat a především fotografovat bez pomoci přístroje, limitováni kapacitou svých plic a schopností vydržet pod vodou na jeden nádech. Zážitek to byl slovy nepopsatelný a tak ho čtenářům přináším nejen prostřednictvím fotografií, ale především prostřednictvím videa!

Poznámka autora: „My“ znamená já jako fotograf a freediveři z Apneaman.cz, jako modelové. Apneaman.cz je největší škola volného potápění (freedivingu) v ČR, vedená Martinem Zajacem. Tak jako já pořádám fotografické workshopy a expedice, Martin pořádá kurzy freedivingu, organizuje výpravy za potápěním a připravuje freedivery na závody.

 

Není to šílenství?

Někoho možná napadne, že vydat se do útrob vraku pouze se zásobou vzduchu v plících je holé šílenství. Potápěč-freediver se může v prolézačkách zaseknout, v chodbách a místnostech ztratit orientaci a cestu zpět k hladině nebo se zranit o kovové součásti vraku.

I když k ničemu takovému nedojde, samotný fakt, že se nemůžete libovolně vynořit k hladině, protože nad sebou máte strop, představuje pro mnoho z nás psychickou bariéru.

Je ale potřeba si uvědomit fakta. Vraky Rudého moře se většinou nacházejí v hloubce pouhých 20-40 metrů. V této hloubce tedy vrak leží. Vzhledem k velikosti vraků, se jejich horní paluba nachází v hloubce 10-25 metrů.

Průměrné výsledky čerstvých absolventů kurzu Apneaman.cz jsou 20-30 metrů hloubka a 2-4 minuty schopnost zadržet dech.

Z toho vyplývá, že proplavat na nádech kapitánským můstkem, podélnou chodbou, či několika místnostmi vraku Gianis D (který leží v hloubce cca 25 metrů) zvládne i čerstvý absolvent kurzu freedivingu.

Opravdu zvládne? Teoreticky ano. V praxi ale záleží především na psychice. Ono je rozdíl mezi potápěním v křišťálově čisté vodě, s možností kdykoliv se vynořit a proplouváním temnými místnostmi vraku. Vzduchu je většinou dostatek, je ale otázka, zda si to freediver dokáže srovnat v hlavě a jak se lidově říká „nepos… se v kině“.

 

Carnatic

Plachetní parník Carnatic byl postaven roku 1862. Byl dlouhý 90 a široký 11.6 m.  Na svou poslední plavbu do Bombaye vyplul ze Suezu dne 12.9.1869. Na lodi bylo 210 osob a náklad tvořily balíky bavlny, měděné plechy a polotovary mincí. 

Vody Suezského zálivu jsou nebezpečné a jeho posádka nebyla příliš zkušená. Když v jednu hodinu v noci kapitán spatřil útesy těsně pod hladnou, bylo příliš pozdě. Loď najela na útes Shaab Abu Nuhas. Škody na první pohled nebyly příliš rozsáhlé. Do trupu teklo, ale čerpadla vodu stačila odčerpávat. Carnatic byl nasedlý na korálovém útesu několik kilometrů od ostrova Shadwan.

Pasažéři žádali spuštění člunu, chtěli doplout na nedaleký ostrov. Kapitán to ovšem zamítl. Přemístit 210 lidí v malých člunech na tři míle nebylo bez rizika. Carnatic byl přitom relativně v pořádku a zanedlouho měla okolo plout loď Sumatra.  I další noc se kapitán rozhodl strávit na palubě poškozené lodi.

Trup se ovšem na útesu mírně pohyboval, otvory se zvětšovaly a do lodi teklo stále víc vody. Čerpadla přestávala přívalu vody stačit. Ve dvě hodiny ráno dosáhla voda až ke kotlům a uhasila oheň. Loď ztratila párů pro pohon čerpadel a zhasla všechna světla.

Trup lodi se následně bez varování rozlomil. Pět pasažérů a 26 členů posádky zahynulo. Zachránění pasažéři se ve člunech šťastně dostali na ostrov Shadwan.

Na ostrově zapálili několik vyplavených balíků bavlny, díky čemuž dlouho očekávaná loď Sumatra signál spatřila a všechny trosečníky naložila. 

Z vraku byla nejzajímavější zadní, v hloubce 25 metrů ležící, část. Našli jsme zde velký lodní šroub a především žebra trupu, kterými šlo na nádech krásně proplouvat. Při fotografování tohoto vraku jsme si v hloubce ani nevšimli, že nás pozoruje skupinka delfínů. To, že jsme na vraku měli tuto společnost, jsme zjistili až následně při editaci fotografií.

 

Gianis D

Giannis D byla postavena v Japonsku a spuštěna na vodu v roce 1969. Délka této nákladní lodě byla 99.5 m, šíře 16 m, ponor 6.5 .  Na poslední cestu se vydala v roce 1983 s nákladem dřeva z chorvatského přístavu Rieka.

Cílem byly saúdskoarabský přístav Jeddah a jemenský Hodeida. V Gubalské úžině kapitán předal řízení prvnímu důstojníkovi. Ten udělal drobnou navigační chybu.

Zanedlouho Giannis D narazila v plné rychlosti do severozápadního výběžku útesu Shaab Abu Nuhas. Loď byla ještě nějaký čas nasedlá na útes, než se definitivně potopila do blízkosti několika dalších vraků. Celá posádka lodi byla zachráněna.

Gianis je ideální vrak pro fotografování. Jednak proto, že se jeho horní část nachází pouhých cca 10 metrů pod hladinou, ale především díky spoustě chodeb a místností, které přímo vyzývají k proplouvání.

Navíc je tento ocelový vrak poměrně zachovalý a dostatek přirozeného světla nabízí možnost proplouvat kapitánským můstkem i podélnými chodbami. My jsme se při fotografování tohoto vraku zaměřili především na jeho záď. Ze dna, které leží v hloubce 22 metrů, je totiž v tomto místě na celý vrak nejkrásnější výhled.

 

Thistlegorm

Thistlegorm byl spuštěn na vodu 9. dubna 1940. Měřil 131 metrů a měl tonáž 9009 tun. Vzhledem k válečnému stavu byl vyzbrojen kanónem ráže 4,7 palce, protiletadlovým kulometem a přenosným kulometem.

Při poslední cetě, ze skotského Glasgow kolem Afriky (Suezský kanál byl v té době uzavřen), vezl válečný materiál (munici, granáty, vozidla, motorky, tanky) Montgomeryho 8. armádě pro invazi proti Rommelovi.  Když se loď nacházela před Suezem , odstartovaly z Kréty dva německé bombardéry, které měly potopit Queen Marry, nacházející se právě v Rudém moři s 12 000 australskými vojáky na palubě a směřující na severoafrickou frontu.

Thistlegorm free.jpgKvůli nepřízni počasí a špatnému spojení piloti svůj cíl nenašli a tak se vraceli zpátky. Když přelétávali nad Suezem, spatřili kotvící loď a rozhodli se, že na ni svrhnou bomby původně určené pro Queen Marry.

V 00:35, ráno 6. října 1941, byl Thistlegorm zasažen dvěma bombami. Ani ne za deset minut ho mořská hlubina sevřela do své náruče. Jeho posádku zachránila nedaleko kotvící HMS Carlisle, nepřežilo 9 lidí.

Několik měsíců po svém potopení o Thistlegormu nikdo nevěděl. Až 17. března 1955 ho objevi Jacques Cousteau na své výpravě v Indickém oceánu a Rudém moři na své lodi Calypso. První fotografie z vraku byli publikovány v časopise National Geographic Magazine v únoru roku 1956. Jacques Cousteau se obával o budoucnost lodi s ohledem na dobrodruhy a vykradače, úmyslně proto uvedl špatné souřadnice.

Vrak tak opět upadl v zapomnění. Nikdo o něm neměl ani tušení až do roku 1992, kdy byl znovu objeven potápěči. V roce 1994 televizní stanice BBC produkovala první dokumentární film Last Voyage of the Thistlegorm.

Thistlegorm je mnohými potápěči považován za nejkrásnější vrak na světě. Bohužel leží na lokalitě, která je charakteristická přítomností silných proudů a občas i nižší viditelností. Tyto podmínky se nevyhnuly ani nám. Vlny a proud s námi na hladině tak házely, že bylo občas obtížné udržet se bójí, které jsme měli na vrak navázané. Viditelnost byla první den také mizerná a tak jsme toho přes den moc nenapotápěli. Situace se však změnila s příchodem noci. Moře se na chvíli uklidnilo a tak jsme se do vraku vydali na nádech za svitu měsíce.

Pro mě to byla v tomto vraku premiéra, navíc v noci, ale byl jsem ve dvojici s Martinem Zajacem, který mě prolézačkami ve vraku bezpečně provedl. Proplouvat na nádech v hloubce 17-27 metrů vnitřkem vraku, navíc v noci po tmě, už není pro každého. Nicméně je to opět především o psychice. Já se zcela uvolnil, snížil tepovou frekvenci na minimum, díky tmě nevnímal ani hloubku a tak jsem se z jednotlivých ponorů vynořoval v naprosté pohodě a se slušnou kyslíkovou rezervou. Ačkoliv jsem byl ve vraku občas dezorientovaný, stačilo plavat za Martinem, který mi baterkou ukazoval správnou cestu.

Na tento vrak jsme se pak vrátili ještě další den. Jakoby mávnutím kouzelného proutku voda nečistoty odnesla a vrak se nám objevil v celé své kráse. Využili jsme to k focení především na přídi, která se vynořovala z temné hlubiny (viz foto výše). Ačkoliv proud byl tak silný, že v něm Martin, pózující na špici Thistlegormu, doslova vlál a já musel u focení slušně zabrat ploutvemi, abych stál na místě, fotografie se vydařily a hlavní mise naší výpravy byla splněna.

 

Delfíni

Kromě vraků se nám podařilo nafotit především delfíny skákavé (bottlenosed dolphins), kteří se přišli několikrát podívat, co ti divní tvorové ve vracích vyvádí. Ačkoliv se potápím přes 10 let, bylo to moje první setkání ve vodě s tímto velkým druhem delfína, do teď jsem se potápěl pouze s menšími delfíny dlouholebými (spinner dolphins).

Ze setkání jsem byl nadšený. Menší spinner dolphins se totiž lidí více bojí a ačkoliv jsou hraví, hrají si spíše se sebou než s lidmi. Mnohem větší bootlenosed dolphins jsou sebevědomější a z lidí si často dělají srandu. Mě se jeden delfín jakoby snažil chytit za ploutev, druhý na mě v rychlosti najížděl a pak na poslední chvíli uhnul, další se se mnou točil dokolečka tolikrát, až se mi z toho zamotala hlava. Fotografovat tyto delfíny bylo mnohem zajímavější, než fotografovat jejich menší příbuzné a zvládal to i můj pomalejší autofocus.

Tip na focení: Pokud jsou delfíni v mělké vodě, obloha je bez mráčků a sluníčko doslova "peče do vody", lze delfíny fotit bez použití blesku. To je obrovská výhoda, protože v tom případě můžete zapnout sériové snímání, delfíny "zasypat" hromadou snímků a pak jen vybrat ten nejlepší. Pokud je však slunečních paprsků méně anebo fotíte v hlubší vodě, použití blesku se nevyhnete. V tom případě jste odkázání na pomalý recyklační čas externího blesku nebo (jako v mém případě) na ještě pomalejší čas interního blesku, přes který externí blesk odpalujete. Pak nezbývá než počkat a spoušť zmáčknout jen jednou, v ten pravý okamžik.

 

Fotografické session

Pro účastníky našeho potápěčského safari jsem na lodi uspořádal nejen menší přednášku o fotografování pod vodou, ale především několik fotografických "sessions". Přednáška se sice nemohla rovnat plnohodnotnému workshopu, který trvá 4 dny a na kterém od rána do večera probírám s účastníky především ovládání fotoaparátu, práci s expozicí, kompozicí, lepení expozic a panoramat, kreativní fotografii s dlouhými časy, postprocessing a tisk, nicméně i tak se freediveři dozvěděli něco ze základů fotografie.

Když jsme tedy zrovna nepotápěli na vraku, neblbli s delfíny nebo nediskutovali freediving, či fotografii, nahnal jsem freedivery do mělké vody a vymyslel několik fotografických scének, ve kterých měl každý z nich svou roli.


Největší úspěch sklidily scénky s Martinem (instruktorem) kárajícím se zdviženým prstem své studenty, sprint pod vodou (viz úvodní foto článku) anebo různé sestavy freediverů.

Ačkoliv byly tyto záběry foceny v mělké vodě (kolem 8 metrů), nebylo to zrovna nejjednodušší. Pozitivní vztlak nás totiž vytahoval zpět k hladině a tak jsme se museli potápět ve výdechu (s prázdnými plícemi). Sladit načasování tak, aby všichni naráz, ve správný okamžik zahráli svou roli, nebylo bez komplikací, ale nakonec to vyšlo.

Tip na focení: Na portréty či skupinové fotky je nejlepší najít čistou mělkou vodu (4-10 metrů) s bílým pískem. Bílý písek odráží sluneční paprsky zpět k hladině a tak celou scenérii neuvěřitelně prosvětluje. Díky tomu lze nejen do značné míry spoléhat na přirozené světlo, ale také fotit na nízké ISO a maximalizovat tak obrazovou kvalitu.

 

Trenink

Kromě fotografických radovánek byl na programu i freedivingový trénink. Trénovaly se disciplíny CWT (ponoření do maximální hloubky pouze za pomocí ploutví), FIM (ponor do maximální hloubky přitahováním za lano) a NO LIMITS (sjezd do maximální hloubky a vynesení na hladinu za pomoci sledu). Já rekordy nehonil, ale raději využil příležitosti fotografovat freedivery při všech těchto disciplínách.

Fotograficky nejzajímavější byla disciplína NO LIMITS, při které se freediveři spouštěli do hloubek kolem 50-60 metrů za pomocí zatíženého sledu. Připomínalo to výtah, který Vás vezme na výlet do temných mořských hlubin a pak vyveze zpět na hladinu, k možnosti opět se nadechnout.

Princip fungování sledu je jednoduchý. Sled je zatížen olovem a tak klesá ke dnu. Na konci lana se sled zastaví, Martin nafoukne vzduchem stlačeným v potápěčské láhvi vak a ten sled spolu s freedivery vynese zpět k hladině.

Zatímco se freediveři spouštěli  do nekonečných hloubek, já visel s fotoaparátem v hloubce kolem 15 metrů a fotografoval jejich "průlet" kolem mě. Jelikož jsem měl nasazené rybí oko s ohniskem 10mm, bylo nejtěžší zachytit prolétající sled a zároveň nebýt sledem nebo některým z freediverů zasažen. Čekal jsem vždy do posledního okamžiku těsně u lana, a když byla olova sledu vzdálená jen několik desítek centimetrů od mého objektivu, zmáčkl jsem spoušť a okamžitě uhnul.

Tip na focení: Nejzajímavější snímky vznikají při záběrech směrem proti hladině, se sluncem v záběru. Pokud byste fotili směrem do hloubky, bude potápěče obklopovat pouze temná modř. Když však freedivera umístíte mezi objektiv a slunce, stačí ho bleskem ze spodu lehce přisvítit a sluníčko se postará o zbytek. Při této kombinaci umělého a přirozeného světla vznikají velmi zajímavé fotografie.

Co říci závěrem k této fotograficky i potápěčsky velmi povedené výpravě? Snad jen to, že freediving a fotografování pod vodou není  (jak se většina laické veřejnosti domnívá) aktivitou pouze pro několik vyvolených "supermanů".

Zážitky, které u toho prožijete lze jen stěží přirovnat k těm, které prožíváte u jiných sportů a aktivit. Někdo možná namítne, že jde o nebezpečnou zábavu, u které můžete umřít. Já věřím, že když se freediving provozuje správně, je mnohem bezpečnější, než Vaše každodenní cesta do práce a z práce. Navíc umřít nakonec musíme všichni, ne každý ale opravdu žije.

A abychom se o fotografování pod vodou nebavili jen teoreticky, pojďme se podívat na video z této akce! Zapněte proto reproduktory a pusťte se prostřednictvím videa na nádech do legendárních vraků Thistlegorm, Giannis D, zapotápějte s delfíny, svezte se do nekonečných mořských hloubek na sledu a nebo se podívejte na práci freedivera-fotografa v terénu :o) To vše, v tomhle videu: https://youtu.be/ce9zy4Pltg0


http://www.fotoradce.cz/s-freedivery-na-jeden-nadech
Datum publikování: 01.03.2016


Sdílejte: 
Copyright Václav Krpelík © fotografie na těchto stránkách jsou vlastnictvím václava krpelíka
bez písemného povolení nesmí být stahovány, kopírovány, či použity jakýmkoliv způsobem
Created by DIXILO
Váš košík:    
ENENGLISH CZČESKY
Obchodní podmínky