Václav Krpelík Photography

ZA DUGONGEM DO RUDÉHO MOŘE

Zajímá Vás, jak se fotí v mořských vodách poblíž Sudánu? Jak se na nádech potápí s třímetrovým dugongem, mantami, obrovskými karetami a stádem delfínů? Jaká „krajina“ se zde pod vodou nachází, které další tvory můžete v hlubinách potkat nebo jak se do těchto končin vydat a na co si dát pozor nejen při focení? To vše a mnohem více se můžete dočíst v tomto článku dokumentujícím další z mých foto-expedic.

V roce 2012 jsem zorganizoval 5 fotografických workshopů v Tatrách, k tomu expedici Dolomiti a expedici Matterhorn. To máme celkem 7 výprav, v rámci kterých jsem musel lézt s těžkou foto-technikou do kopců. Ačkoliv hory miluji, moje srdce zatoužilo po změně v podobě návratu se zrcadlovkou pod vodu. Jelikož nejlepší / nejbližší potápěčsko-fotografickou destinací pro Čechy je Egypt, bylo rozhodnuto.

Otázkou ale zůstávalo kdy, kam a s kým. V práci máme od podzimu do jara sezónu a proto jedinou možností jak odcestovat zůstávaly vánoční svátky. Ty tento rok vycházely velmi dobře a tak se mi po spojení volna a svátků podařily urvat neuvěřitelné 3 týdny. První týden padl na workshop v Tatrách a další dva náležely fotoexpedici.

Problém ale byl se sháněním potápěčského buddyho. Nikdo se nechtěl odtrhnout od tradičního trávení vánoc a silvestra doma s rodinou. Původně jsem se měl přidat k partičce freediverů, která si to mířila na 3 týdny do Dahabu na Sinai. Než jsem se ale rozhoupal, byly letenky vyprodané.

Na poslední chvíli se nabídl dlouholetý kamarád Zdeněk Eška, který se sice nikdy na nádech nepotápěl, ale chuť se to naučit měl a tak po patřičném zaškolení jako bezpečnostní prvek stačil. Zabookovali jsme proto přes cestovku 12 dnů v Hurghadě s tím, že se cestovkou necháme jen dovézt a potápět se budeme z lodi s českou základnou Lighthouse.

Vše bylo domluvené až do okamžiku, kdy cestovní kancelář Eximtours zjistila, že k zarezervovanému zájezdu vlastně nemá letenky. Letenky zbývaly jen pro Marsa Alam na jihu Egypta. Marsa je však místo známé výskytem želv a občas i dugongů, které jsem už delší dobu toužil fotografovat. Vybrali jsme tedy hotel poblíž přístavu Port Ghalib, ze kterého každý den vyjíždí spousta potápěčských lodí, a vyrazili.

 


ZEMĚ VĚČNÉHO SLUNCE

Přílet do země věčného slunce ze studené šedé Prahy byl jako vždy okouzlující. Voda měla na potápění ideálních 24°C, vzduch příjemných 25°C.Velkým zklamáním ale bylo zjištění, že zátoka u hotelu, která byla ideální pro potápění ze břehu a kvůli které jsme hotel vybrali, patří jinému hotelu, a tudíž na ni nemáme přístup.

Ten byl hlídán na pláži sedícím domorodcem, který nepatřičné osoby nenechal projít. Naše pláž byla vystavena silnému příboji a tak na ni neustále vlála černá vlajka. Možnost vstupu do moře tak oficiálně neexistovala, ačkoliv v popisu cestovní kanceláře jsme se před odletem dočetli, že pětihvězdičkový hotel Resta Grand je ideální právě pro vyznavače potápění a šnorchlování.

První 3 dny, určené pro rozpotápění, proto nezbývalo než chodit do zátoky „na černo“. Při vstupu jsem domorodcům vysvětlil, že jdeme jen do dive centra Coraya Divers domluvit potápění (což byla pravda), ale že se při té příležitosti rovnou zapotápíme v jejich zátoce už netušili.

 


CORAYA BAY

Zátoka kousíček od hotelu však byla velmi zajímavá. Rozpotápět jsem se chodil už v 8 ráno, kdy všichni ještě spali. Díky tichu, které tou dobou panovalo (žádné vrčící čluny, žádní křičící a šplouchající turisté) bylo tou dobou moře plné života.

Hned první ráno jsem, kromě klasické „rybí polívky“ tvořené všemožně barevnými rybkami žijícími na korálových útesech viděl 3 obrovská hejna ryb, dva rejnoky a k mému naprostému úžasu i dvě manty.

Vedle jedné z nich jsem plaval asi 10 minut. Fotoaparát ale po ruce nebyl, jelikož na rozpotápění jsem ho brát nechtěl. Tohle se ve vodách severního Rudého moře moc nevidí a tak mohu říct, že mě jih okamžitě oslovil.

Do Coraya Bay jsme se pak vydali ještě jednou, velmi brzy ráno, kdy všichni ještě spali. Ve vodě jsem strávil první 2 hodiny hraním si s několika rybkami, které útočily na můj dome port, jelikož v něm viděly svůj odraz a s fiktivním sokem se rozhodly bojovat, další 2 hodiny jsem proplavával fantastickým hejnem ryb, které se s otevřenými tlamičkami krmily planktonem.

Ryby tvořily jakousi řeku hladových tlamiček, která se občas měnila v kouli těl. Když jsem do tohoto hejna vplaval tak se těsně přede mnou otevřelo a za mnou zase zavřelo. Několikrát jsem zůstal uprostřed a hejno se točilo v prstenci kolem mě. Byl to fantastický zážitek. Škoda jen, že jsem měl ohnisko u rybího oka Tokiny 10-17 nastavené na 10mm a tím pádem z půl metru focené rybí těla se na fotografiích vzdálily, jako by byly focené z dvoumetrové vzdálenosti.

Nejlepší fotografie by vznikly, kdyby tuhle moji hru s hejnem nafotil někdo z venku. Další blázen se sestavou za 100 tisíc a schopností s tím na nádech pod vodou pracovat ale bohužel po ruce nebyl.

 


ABU DABBAB

Po dnech určených k rozpotápění jsme se vydali s potápěčskou základnou Coraya Divers několik desítek kilometrů na jih do zátoky Abu Dabbab, která je známá výskytem želv. Jen jsme netušili, jestli budeme mít štěstí a na nějakou tu želvu narazíme nebo jestli odjedeme jen s fotografiemi písku a trávy.

K našemu překvapení jsme našli hned šest želv pasoucích se na mořské trávě v hloubce od 6 do 15 metrů. Některé z nich dosahovaly neuvěřitelných rozměru. Když jsem se k jedné takové při ponoru v zátoce s ne příliš dobrou viditelností přiblížil, myslel jsem nejdříve, že v dálce vidím útes. Po dalším přiblížení jsem to tipoval na dugonga a až na vzdálenost nějakých 10 metrů jsem si uvědomil, že jde o obrovskou želvu. Mohla mít kolem metru a půl délky a raději si netroufám odhadnout její váhu a věk. Holka toho už asi hodně zažila :o)

Potápění se želvami, které se každých cca 20 minut jezdily nadechnout k hladině, bylo parádním zážitkem. Když byly želvy u dna a pásly se na trávě, ani jim nevadilo, že je ze vzdálenosti 10-30cm fotím.

Jen občas nadzvedly hlavu, aby zkontrolovaly co ten divný tvor s cvakající škatulí a bleskem vyvádí a nerušeně pokračovaly v pastvě. Při nadechování na hladině si mě pak z blízka prohlížely. Docela by mě zajímalo, co se jim u toho želví hlavou honilo :o)

Do Abu Dabbab jsme se pak vrátili ještě v poslední den naší výpravy. Zjistili jsme, že želvy tam jsou téměř vždy a tak jsme se rozhodli s nimi přijít rozloučit a nafotit ještě lepší záběry než minule. Jelikož už jsem věděl, že želvy budou v mělké vodě, navěsil jsem na sebe 8 kg olova, abych byl neutrální v cca 6 metrech.

Díky tomu jsem nemusel bojovat s pozitivním vztlakem nebo se potápět s prázdnými plícemi, aby mě vztlak netahal zpátky k hladině. Pobyt na dně s želvami jsem si tak úžasně prodlužoval na několik minut, díky čemuž jsem se mohl na focení mnohem lépe soustředit. Vznikaly tak fotografie mnohem lepší kvality než při první návštěvě.

Při mém posledním ponoru se želva dokonce vznesla a jednou ploutví nám jakoby zamávala na rozloučenou.Musím se přiznat, že jsem měl v tu chvíli pod vodou malinkou slzu v oku, která nebyla ze slané vody. Potápět se takhle několik hodiny s těmito tvory bylo opravdu okouzlující.

 


MARSA MUBARAK

Marsa Mubarak je lokalita známá možným výskytem nejen želv, ale i dugongů neboli sea cows.Ti tedy nejsou takovou samozřejmostí jako želvy, ale dle slov místních se tam nějaký ten Dugong občas ukáže.

Na lokalitu jsme se vydali třípatrovou lodí s jakousi výpravou šnorchlistů / nepotápěčů. Normálně se takovýmto šnorchlařským lodím zdaleka vyhýbám. Jezdím jen s potápěčskými základnami, protože dovolenkoví šnorchlisti / nepotápěči jsou ve vodě často nebezpeční sami sobě a podle toho je pak s celou posádkou zacházeno.

Potápěčské základny ale Marsu Mubarak nenabízely a jakýsi černoušek nám tvrdil, že jestli je někde dugong tak určitě v Marsa Mubarak. Jelikož nebylo co ztratit a dugong byl hlavním cílem naší cesty, rozhodli jsme se to zkusit.

Po příjezdu do zátoky jsme zakotvili u dalších dvou lodí, které už tam stály před námi, naskákali do zodiaku a vydali se hledat dugonga nebo želvy. Po ujetí několika set metrů jsme zaslechli křik směrem od dalších dvou zodiaků patřícím k již zakotveným lodím a křižujícím zátoku podobně jako náš zodiak.


Následoval křik mezi naší egyptskou posádkou a egyptskou posádkou na dalších dvou zodiacích. Nerozuměl jsem ničemu, ale bylo mi jasné, že ve vodě něco je. Pak jsem uslyšel, jak někdo vykřikl „Dugongo! Dugongo !! Dugongo!!!“ …a bylo to tady. Asi třímetrový a skoro tunu těžký dugong se vynořil k nádechu několik metrů od našeho zodiaku.

Do vody jsem skočil mezi prvními a dugonga uviděl hned v celé jeho kráse. Pásl se na mořské trávě v hloubce asi 10 metrů. Naší přítomnosti se vůbec nenechal rušit a vesele pokračoval v hostině. Šnorchlisti ho pozorovali z hladiny přímo nad ním a ačkoliv to často zkoušeli, žádný z nich se nebyl schopen k němu potopit.

Já se držel od tohoto davu turistů schválně dál, po krátkém vydýchání se zanořil s fototechnikou cca 10-15 metrů před dugongem a pak k němu, kopírujíc dno, pomaličku zepředu najel. Nasazené jsem měl rybí oko s ohniskem na 10mm, což je ideální pro focení velkých zvířat z blízka.

Ačkoliv to tak na fotkách nevypadá, fotil jsem dugonga ze vzdálenosti cca 20-50cm od jeho čumáku. Při návratu na hladinu jsem pak viděl pohledy turistů vykulené nejen z dugonga, ale i z toho, co jsem tam předváděl.

Čas od času se dugong zvedl, aby se přesunul několik desítek metrů k jinému políčku s trávou. Ačkoliv byl obrovský, stačilo mu párkrát máchnout ocasní ploutví a letěl tak, že mu šnorchlisti na hladině nestačili. Já měl na nohách metr dlouhé karbonové C4 a tak ačkoliv jsem před sebou tlačil těžkou fototechniku, dugongovi jsem stačil. Po několika takových přesunech jsem si uvědomil, že už to jsem jen já a dugong. Šnorchlisty jsme nechali někde za sebou.

Několik fyzicky zdatnějších šnorchlistů nás zkoušelo dohnat, ale ostatní to vzdali a nechali se vyzvedávat z vody člunama.Kapitáni člunů pak sledovali, kde jsem já, protože tušili, že někde pode mnou se nachází i dugong. Tam se pak snažili šnorchlisty člunama s ne zrovna valným úspěchem svážet.

S dugongem jsem se takhle potápěl skoro hodinu. Když se vyjížděl nadechnout na hladinu, jel jsem vedle něho a nahoře jsme na sebe koukali. Potápět se vedle tohoto příbuzného slona ve volné přírodě a fotografovat ho z naprosté blízkosti byl asi největší zážitek naší výpravy.

Radost byla o to větší, když jsem po potápění zkontroloval histogram a ostrost fotografií. Fotografie byly po technické stránce perfektní. Při následném postprocesingu nebylo vůbec potřeba hýbat s expozicií, fotografie ořezávat, či je jinak upravovat. Stačilo běžné doladění kontrastu, retuš občas se vyskytujících plouvoucích částeček a finální doostření. Fotografie byly čisté a bez vad.

 

DOLPHIN HOUSE

Po nafocení želv a dugonga jsme si řekli, že bychom mohli zkusit naše „podmořské zvířecí safary“ doplnit ještě o delfíny. Několik desítek kilometrů na jih od Port Ghalibu se na otevřeném moři nachází obrovský útes ve tvaru podkovy, končící cca metr pod vodou. Svým tvarem a velikostí poskytuje velmi dobrou ochranu proti proudům a vlnám.

Možná hlavně proto si tento útvar oblíbilo stádo cca třiceni delfínů. Místní ho pojmenovali Dolphin House a pravidelně k němu vozí přístrojové potápěče a šnorchlisty. Delfíni tam však nejsou pokaždé. Dive guide nám na lodi vysvětlil, že někdy tam jsou třeba dva týdny v kuse, ale jindy jsou třeba týden nebo i dva pryč, takže dopředu nemůžou nic zaručit.

Navíc, aby tam měli delfíni svůj klid, je do vnitřní části „podkovy“ označené červenými bójemi zákaz vstupu. I když tam tedy budou, lze je vidět, pouze když vyplují ven. Na Dolphin House jsme se vydali opět se šnorchlovací výpravou lodí, jelikož potápěčskou základnu, která by tam jezdila jsme nesehnali.

Cestou jsme se zastavili ještě u jiného korálového útesu, kde jsme narazili na stádečko šesti delfínů. Po chvíli rozhodování se šlo do vody. K delfínům jsem se dostal až na necelé dva metry a dokonce se mi podařilo udělat i několik záběrů, než nás personál lodi vytáhl zpět na palubu, jelikož jsme podle jejich harmonogramu museli pokračovat na Dolphin House.

U Dolphin House mě nadšení ale přešlo, když nastal konflikt mezi mnou a jedním z našich guidů ohledně mého vybavení. Chtěl po mě, abych si nasadil nafukovací plavací vestu a odložil zátěžový opasek. To by mi absolutně znemožnilo potápění a možnost fotit delfíny tak jak potřebuju, tedy trošku ze spodu nebo alespoň ze stejné úrovně.

Fotografie z hladiny směrem dolů do tmy jsou totiž v UW fotografii velmi nepopulární a nezajímavé. Jiný guide mi předtím na lodi vysvětlil, že na tomto území se musí dodržovat řada bezpečnostních nařízení. Jedním z nich je nutnost použití plavací vesty. Nějak jsem tomu moc nevěřil, ale když mi dotyčný slíbil, že mi dá vestu, která bude vyfouknutá a nechá mi záťěžák, tak jsem souhlasil.

Guide, se kterým jsem se na tom domluvil, byl ale už ve vodě a ten na lodi nevěděl nic o naší dohodě. Po několika argumentech jsem to vzdal a do vody šel v přes neopren natáhnuté trapné vestičce a bez zátěžáku. První věc, kterou jsem pak po seskočení ze zodiaku do vody udělal, bylo vyfouknutí vesty.

Sice ani tak bych se nedokázal v 5mm neoprenu udržet jen několik metrů pod hladinou (neopren by mě nekompromisně vytáhl nahoru), ale aspoň jsem tak byl schopen plavat rychleji a případně pod vodu na chvilku zajet.

Náladu mi spravilo obrovské stádo delfínů, které se nějakým zázrakem rozhodlo vyplout ven, zrovna když jsme k červeným bójím doplavali. Fantazie! Delfíni nám naštěstí neutekli na otevřené moře, ale různě proplavávali celou oblast chráněnou útesem.

A zase se opakovala situace, kterou už jsem zažil při potápění s dugongem. Šnorchlisti byli pomalí a delfínům nestíhali. Navíc plavali přímo za něma, což byla zásadní chyba. Takhle viděli jen ocasní ploutve, které jim kdesi v dáli mizely z dohledu. Já byl nejen rychlejší, ale především jsem namísto beznadějného pronásledování delfínů zkoušel raději zjistit směr, kterým se stádečko stočí a odhadnout bod ve kterém delfíni budou za určitou dobu. To šlo poznat podle předních kusů, které stádo vedly. Kam se totiž stočili první delfíni, tam se pak postupně stáčelo celé stádo.

Když jsem třeba viděl, že delfíni vepředu pomalu zatáčí doleva, stočil jsem prudce doleva cca 50 metrů před delfíny. Zatímco stádečko v klidu plavalo po oblouku, já to vzal zkratkou a setkali jsme se v odhadnutém bodě. Vycházelo to překvapivě dobře a tak jsem se k delfínům několikrát dostal na vzdálenost menší než jeden metr.

Když jsem se s delfíny takhle setkal, plaval jsem chvíli s nimi, což mi umožnilo udělat několik dalších zajímavých záběrů. Jednou takhle plavu a v záběru mám po pravé straně asi deset delfínů, které fotím a se kterými se na chvíli snažím udržet tempo. V tom mě někdo dloubl z leva do ruky. Myslel jsem, že mě doplaval Zdeněk.

Tak se otočím doleva a koukám, že to mě šťouchl zvědavý delfín. Jakoby chtěl říct „Hej, já jsem tady taky! Mě taky vyfoť!“. Uvědomil jsem si, že jsem v tu chvíli uprostřed stáda… delfíni byli vpravo, pode mnou i vlevo (na fotografii výše jich můžete napočítat 21).

Stát se takhle součástí stáda delfínů se mi na této lokalitě podařilo třikrát. Delfíni byli často tak blízko, že se mi ani nevešli do záběru a z fotek tak nic nebylo. Několik záběrů se mi ale opravdu povedlo a tak jsem byl maximálně spokojený.

Po focení mě ve vodě doplaval guide, se kterým jsem měl předtím na lodi konflikt ohledně zátěžáku a s radostí rozzářenýma očima na mě volal „I SAW YOU, I SAW YOU! YOU WERE SWIMMING WITH DOLPHINS!!! AMAZING!“ …a bylo po konfliktu.

Focení delfínů takhle z blízka bylo třešničkou na dortu naší výpravy. Kromě delfínů musím zmínit, že jelikož je tohle místo na otevřeném moři a zároveň je chráněné obrovským reefem proti vlnám a proudům, byla zde pod vodou fantastická viditelnost.Odhadoval jsem to na nějakých 30-50 metrů. Celá oblast je krásně čistá, plná korálových útesů a skalních útvarů rostoucích z krásně čistého bílého písku. Místo jak stvořené pro podmořskou fotografii.

 


KOMERCE A NEZNALOST

Co mě velmi negativně překvapilo, byla míra komerce a nesmyslných zákazů, se kterými jsme se během naší výpravy setkali. Jako freediver – volný potápěč jsem zvyklý se potápět bez jakýchkoliv omezení. Jediným limitem freedivera je hloubka, do které se dokáže potopit a čas po který v té hloubce dokáže zůstat. V to věřím a s tím freediving nějakých 8 let dělám (dříve jako instruktor freedivingu, teď už jen jako freediver-fotograf v rámci občasných výprav).

Na jih ale na rozdíl od severu moc freediverů nejezdí a tak tam na ně nejsou zvyklí. Je to pochopitelné. Na severu u městečka Dahab mají lokalitu zvanou Blue Hole, kde jsou ideální podmínky pro trénink a překonávání hloubkových rekordů, zatímco dole na jihu jsou proudy, vlny a na některé ostřílené borce i moc mělko.

Když jsem tedy předem napsal do několika potápěčských základen, že bych se s nimi rád potápěl, polovina mi odpověděla, že freediving je z bezpečnostních důvodů z jejich lodí zakázán. Nabídli mi, že prý s nimi mohu šnorchlovat, ale musím u toho nosit plaveckou nafukovací vestu a být pod dozorem šnorchlovacího guida. To mě samozřejmě pěkně vytočilo a tak jsem je poslal do patřičných míst.

Freediving z lodi se mi podařil domluvit s potápěčskou základnou Coraya Divers. Jejich vedení s freedivingem nemělo žádný problém. Na lodi jsem pak ale zjistil, že domorodá posádka lodi o dohodě mezi mnou a vedením nevěděla. Respektive většina z nich o freedivingu nevěděla téměř nic.

Guidové (především ti  ze šnorchlovacích výjezdů) se mi snažili vysvětlil, jak je šnorchlování bez doprovodu guida nebezpečné, což mě docela pobavilo, když jsem si uvědomil, že se za chvíli chystám na nádech a s těžkou fototechnikou potápět do hloubek, o kterých se těmto „šnorchlo-guidům“ ani nesnilo.

 


JSEM ŠAMPION FREEDIVINGU

Situace se ale otočila o 180 stupňů, když jsem před potápěním vytáhl skoro metr dlouhé karbonové ploutve C4 a na míru šitý open cell neopren. Černoušci začali porovnávat délku svých ploutví s mými a nevěřili, že to je opravdový karbon.

Každý si také musel šáhnout na můj zvenku hladký, na míru šitý Elios neopren. Když jsem na otázku, jak hluboko jsem se s tím na nádech potopil a jak nejdéle jsem pod vodou na nádech vydržel, odpověděl 50 metrů a přes 5 minut, stal jsem se pro ně mistrem světa a mohl jsem všude a všechno.

Jeden se mě dokonce ptal, jestli je hloubka 50 metrů světový rekord. Měli mě za šampiona. Ve skutečnosti jsem ale freediverská ostuda, protože kvůli práci v průběhu roku trénovat absolutně nestíhám a většina mých známých, kteří se freedingu trošku věnují, davá mnohem větší hloubky a delší časy než já.

S potápěčskou základnou Coraya Divers problémy nakonec nebyly žádné. Horší to ale bylo se šnorchlovacími výjezdy lodí. Těch se totiž účastní klasičtí turisté a tak mají místní guidové hromadu bezpečnostních pravidel, aby měli celou tu tlupu nováčků bezpečně pod kontrolou. S některými guidy se domluvit dá, s jinými to je horší. Mě se to nakonec se všemi podařilo, i když mě to občas stálo trochu úsilí a nervů.

Bohužel podobná situace byla i při potápění ze břehu v Coraya Bay, kde na molu stál černoušek, který pískal a volal na všechny, kteří se příliš vzdálili od břehu nebo dělali cokoliv, co se mu nelíbilo. Posádka šnorchlařských lodí a hotelový personál Vám preventivně raději všechno zakáže, než aby riskovali, že se někomu něco stane a bude je případně žalovat.

O zkušené potápěče a dobrodruhy, které lákají výzvy, tam prostě nestojí. Ideálním klientem je obtloustlá turistka, která do vody raději nejde vůbec anebo jen za ruku s guidem. Hlavně vše pěkně pod kontrolou a čemu nerozumíme, to raději zakážeme.

Komerce se projevila i ve vyšších cenách za jednodenní potápěčské výjezdy lodí. Ty byly téměř dvojnásobné v porovnání s cenami, ze které bere freedivery na loď česká potápěčská základna Lighthouse v Hurghadě. Komerce a hromada nesmyslných bezpečnostních pravidel hold trochu kazí dojem z potápění na jihu.

 

NA DUGONGA S RYBÍM OKEM

Rád bych také podotknul, že fotografie jsou foceny rybím okem na 10mm. Takhle krátké ohnisko mi umožnilo minimalizovat množství vody mezi objektivem a foceným objektem na několik desítek centimetrů.

Díky tomu jsou fotografie neuvěřielně čisté a ostré, i když byly často foceny za ne zrovna nejlepší viditelnosti. Ultra-širokoúhlý objektiv také fotografiím nabídne větší prostorové zvýraznění, což považuji v podmořské fotografii za velmi populární.

Jelikož objektiv focené objekty jakoby oddaluje, musel jsem často fotit ze vzdálenosti jen několika centimetrů. Fotky dugonga byly pořízeny z 20-50cm a fotky želv často i z 10 cm. Na delfíny, kteří jsou velmi rychlí, jsem pak raději přezoomoval na 17mm.

Pokud byste se rádi dozvěděli více o fototechnice, kterou pod vodou používám, nebo si přečetli několik praktických rad pro focení pod vodou, doporučuji se podívat na některý z mých starších článků.

 

FOCENÍ PŘI POTÁPĚNÍ NA NÁDECH

Musím zmínit, že ačkoliv je fotografování při potápění na nádech opravdu obtížné (fotograf musí nejen rozumět zákonitostem podvodní fotografie, ale být zároveň i zkušeným freediverem), mělo to tentokrát řadu výhod.

Tou hlavní výhodou byla moje rychlost pod vodou. Přístrojoví potápěči mají na focení pod vodou sice více času, ale jsou mnohem pomalejší. Se stádem delfínů nebo s přesouvajícím se dugongem tak nedokáží udržet tempo.

Šnorchlisti na hladině jsou sice o něco rychlejší, ale zase se ke zvířatům v hloubce nezvládnou potopit. Já byl s karbonovými ploutvemi rychlejší než šnorchlisti a potápět jsem se mohl do stejných hloubek jako přístrojoví potápěči.

Ačkoliv jsem původně nebyl nadšený, že se za dugongem vydáváme s výpravou šnorchlistů, byla to ve finále výhra. Kdybych jel s přístrojovými potápěči, byl by dugong u dna v jejich obležení, což by znemožnilo pořídit fotografie, které jsem přivezl. Šnorchlisti se ale k dugongovi nedokázali potopit a tak jsem to byl jen já a dugong… privátní potápění s dugongem. Nic nás tam dole nerušilo.

 


ZPÁTKY POD VODU

Co říct závěrem? To co původně mělo být focením korálových útesů a rybiček s tajným přáním zahlédnout někde v dálce dugonga se stalo opravdovou zvířecí safary. Když to sečtu, dvakrát jsme viděli dugonga, třikrát delfíny, třikrát želvy a jednou dokonce manty. To vše během necelých dvou týdnů. Měli jsme neuvěřitelnou kliku.

Tato výprava mě natolik oslovila, že jsem se rozhodl v příštích letech vrátit od krajinek zase na chvíli pod vodu. Otázkou je ale kam dál. V plánu jsou určitě vraky Rudého moře, na které mám už dlouho spadeno a velkým snem jsou žraloci, ať už Dlouhoploutví v Rudém moři nebo Tygří v jížní Africe. Uvidíme, zda mi to vysoká pracovní vytíženost umožní. Snad ano :o)

 


http://www.fotoradce.cz/reportaz-z-expedice-za-dugongem-do-rudeho-more-cast-prvni-clanekid1214
Datum publikování: 27.02.2013


Sdílejte: 
Copyright Václav Krpelík © fotografie na těchto stránkách jsou vlastnictvím václava krpelíka
bez písemného povolení nesmí být stahovány, kopírovány, či použity jakýmkoliv způsobem
Created by DIXILO
Váš košík:    
ENENGLISH CZČESKY
Obchodní podmínky